K myšlence zrušit úřad prezidenta

Ctihodný kolega Tomáš Vodvářka publikoval inspirativní text nazvaný „Nastává čas zrušit úřad presidenta státu“. Je to téma, které mě zaměstnává od pádu komunismu, resp. v souvislosti se vznikem České republiky.

Byť se mé úvahy ubírají poněkud jinými cestami než pohled kolegy Vodvářky. Po pádu režimu jsem těžce nesl, že jsme jaksi automaticky, bez širší společenské debaty přijali v novém uspořádání ten politický a volební systém, který platí dodnes. Nebyla dána šance ustavit systém jiný.

Rozumím tomu, že po pádu totality stály před lídry demokratického kapitalismu (nebojme se toho slova) důležitější úkoly a výzvy a že asi nebylo vhodné zásadním způsobem rekonstruovat politickou konstrukci československého státu. Byl zde i problém česko-slovenský, který vyústil v rozpad federace a vytvoření dvou nástupnických států.

Národnostní břímě nás ale po 1. lednu 1993 netížilo, byli jsme už „sami za sebe“ – a přesto jsme nevyužili příležitosti systém jakkoli zásadně změnit. Pokud bychom to udělali, lidé, kteří volají po zrušení úřadu prezidenta, by mohli být spokojeni. A spokojeni by mohli být i ti, kdo považují post prezidenta za „nezrušitelný“. Však on by také zrušen nebyl.

DVA V JEDNOM

Nebudu chodit kolem horké kaše. Ve svých politických polistopadových úvahách jsem preferoval většinový volební systém a prezidentský systém vlády, jak ho známe ze Spojených států a většiny zemí Latinské Ameriky. Modifikovaný v tom, že z celostátního většinového hlasování do Poslanecké sněmovny by vzešel vítěz - šéf exekutivy (vlády), který by ovšem neměl titul premiér, ale prezident. Předsedou vlády by tedy byl takto zvolený prezident, který by si vytvořil vládní tým, přičemž každý ministr by musel být schválen druhou komorou (Senátem).

Většinový systém by mohl zaručit, že do parlamentu by se dostalo méně stran a systém by se tak zracionalizoval. Pokud by vítězná strana nedosáhla nadpoloviční většiny, ale byla nucena vytvořit menšinovou, případně koaliční vládu, ke slovu by přišel kompromis. Prezidentem by samozřejmě byl lídr vítězné strany a viceprezidentem (tato funkce by byla v tomto systému nezbytná) by mohl být lídr té strany, která by vstoupila do koalice.

Tímto způsobem bychom efektivně sloučili obě funkce (prezidenta a premiéra) do jedné. Odpadlo by jedno období mediálního třeštění – to, které doprovází přímou volbu prezidenta, protože ta by neexistovala.

Součástí tohoto modelu by bylo ustanovení, že každý lídr může být zvolen pouze dvakrát (po sobě). Pak by byly partaje nuceny zvolit si jiného lídra, tím by bylo dosaženo žádoucí „obměny elit“, což je v demokracii víc než žádoucí. (Nevylučuji, že „ob jedno“ období by mohl lídři dřív zvolení kandidovat znovu. Tyto a další detaily by bylo nutné řádně dohodnout.)

Celé by to vyžadovalo zásadní rekonstrukci politického a volebního systému. Případným oponentům poukazujícím na prvorepublikovou a pozdější tradici založenou na modelu parlamentní republiky by bylo možné namítnou, že se jedná o tradici v délce několika desetiletí, přičemž jsme neměli problém s tím vzdát se systému monarchistického s tradicí o délce mnoha staletí. Čili: když se chce, jde všechno (jen malé děti se musí nosit).

Je to můj příspěvek do případné debaty na téma zrušení prezidentské funkce.