K článku Z. Hornera aneb Muskovo mnichovanství

Musím kolegu Z. Hornera pochválit. Díky jeho článku „Mírový plán Elona Muska“ (4. 10. 2022) jsem se s tímto nesmyslem amerického byznysmena jihoafrického původu blíže seznámil, jinak bych mu pozornost nevěnoval.

Opět se potvrdilo, že osobnosti, které v nějaké oblasti lidské činnosti dosahují špičkové úrovně, nemají nutně dobrý politický úsudek. Odstrašujícím příkladem pro mě je Roger Waters (ex Pink Floyd), excelentní muzikant, ale pokud jde o jeho hodnocení izraelsko-arabského konfliktu, darmo mluvit. Slušně řečeno: vážně ho nemohu brát ani náhodou, jím prezentované nehorázné antiizraelské postoje nelze slušně komentovat. (Včetně ubohé výzvy ke kulturnímu bojkotu Izraele, kdyby někdo nevěděl o čem je řeč; patří k tomu i podpora hnutí BDS.)

Totéž platí o Elonu Muskovi a jeho mírovém plánu. Podezírám ho, že během lekcí dějepisu na střední škole Pretoria Boys High School nedával pozor a nevzal si poučení z výkladu o druhé světové válce a dění kolem Mnichovské dohody 1938. Pak by se totiž ve vztahu k ruské agresi nemohl v rámci svého „mírového návrhu“ stát hlasatelem mnichovanství.

Předpokládám, že čtenáři byli aktivnější než já a s Muskovými mírovými body se včas seznámili. Pro ty, kdo ne, jen telegraficky:

- Nové hlasování na okupovaných teritoriích Ukrajiny pod dohledem OSN . Rusko tato teritoria opustí, pokud to bude projev vůle lidu.

- Okupovaný Krym zůstane součástí Ruska (jak tomu bylo od roku 1783 až do Chruščovovy chyby).

- Zajištění dodávek vody na Krym.

- Neutralita Ukrajiny.

Je s podivem, a Muskův návrh to znovu potvrdil, kolik takovýchto „mírových návrhů“ či spíše nápadů vychází vstříc agresorovi a jak málo jich zohledňuje zájmy oběti. Stranou nechám zajištění dodávek vody na Krym – pokud se někdo rozhodne pomocí rafinovaných triků včetně použití síly uloupit cizí území, je pouze jeho věc a jeho problém, jak pro tamní obyvatelstvo zajistí vodu. (Jen doplním, že tento Muskův bod vyzývá k čtení mezi řádky. Ve stylu: ukradnu někomu auto a vymíním si, že okradený bude zajišťovat do tohoto vozu PHM.)

Marně hledám důvody, proč by zbývající tři body měla Ukrajina přijmout.

Ad nové hlasování.  Představa, že centrální vláda jakéhokoli státu bude souhlasit s tím, že na separatistickém území proběhnou „volby o odtržení“, lhostejno pod patronátem kohokoli, třeba i OSN, je iluzorní. Podle jakých zákonů by se takový plebiscit měl konat? Nemluvě o tom, že „ruský model“ (okupace – referendum – anexe agresorem) je absolutně nepřijatelný. Už to bylo mnohokrát napsáno: jak by asi dopadlo referendum o připojení československého pohraničí k Německé říši před podepsáním Mnichovské dohody, kdyby se konalo pouze v těchto pohraničních oblastech, kde žila většina občanů německé národnosti? Kdyby tento způsob změny hranic měl v praxi fungovat, byl by svět uveden do naprostého chaosu. Naštěstí v civilizovaném světě platí jiná pravidla. (Dovedeno ad absurdum. Podle údaje na webu World Jewish Congress žije v Rusku něco přes 170 tisíc Židů. Uspořádáme tedy mezi nimi referendum o připojení míst, kde žijí, k teritoriu Státu Izrael, aby se jim dostalo náležité ochrany před antisemitismem? A pokud budou většinově hlasovat ANO, bude Izrael oprávněn tato území ke svému státu připojit? Anebo jim řekneme, že když chtějí žít v Izraeli, ať se tam přestěhují?)

Ad Chruščovova chyba.  Zde jde spíše o chybu Muskovu. Jakkoli byl Sovětský svaz tvrdou komunistickou diktaturou, nebyl Chruščov v pozici, aby mohl svévolně měnit vnitřní hranice státu a ze dne na den darovat Krym Ukrajinské SSR. Šlo o kolektivní rozhodnutí učiněné při příležitosti 300. výročí dohody mez kozáky a carským samoděržavím (tzv. Perejaslavská rada – připojení části dnešní Ukrajiny k Rusku) a schválené prezídiem jak Nejvyššího sovětu SSSR, tak Ruské sovětské federativní socialistické republiky, tak Ukrajinské SSR. 19. února 1954 vydalo prezídium Nejvyššího sovětu SSSR dekret „O převodu Krymské oblasti z RSFSR do Ukrajinské SSR“. Dekret byl schválen jako zákon Nejvyšším sovětem SSSR 26. dubna 1954; oba dokumenty podepsal Kliment Vorošilov, předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Nešlo o tedy Chruščovovu libovůli, byť i on jako šéf komunistické strany převod podporoval, ale o kolektivní rozhodnutí motivované na prvním místě ekonomicky - tehdy se jevilo jako vhodnější, když bude výstavba velkých vodních děl (připravovaný 400kilometrový Severokrymský vodní kanál) financována a realizována v rámci jedné svazové republiky, v tomto případě Ukrajinské SSR.

Ad neutralita Ukrajiny.  Ukrajina jistě může být neutrální, pokud se takto sama jako suverénní stát rozhodne, nikoli proto, že si to přeje agresor, Elon Musk nebo kdokoliv jiný. Pakliže se rozhodne neutrální nebýt, ale stát se členem nějaké vojenské aliance, pak jde primárně o záležitost mezi ní a touto aliancí. Řečeno pro srozumitelnost opět v nadsázce. Ruský odpor k přání Ukrajiny být členem NATO (k čemuž povede ještě hodně dlouhá cesta) je stejně absurdní, jako kdyby svobodnému muži bránili jeho sousedé z vedlejšího domu v ženitbě jenom proto, že oni sami patří ke gay komunitě, která nesnáší heterosexuální koitus.

Závěrem dvě poznámky k jednomu pozoruhodnému odstavci Z. Hornera:

Citát 1/Bezduché trvání na územní celistvosti jako na fetiši, který se někomu hodí a jinému ne, vede do pekel.

Zde připomenu, že na podzim 1938 k žádnému „bezduchému trvání na územní celistvosti“ Československa „jako na fetiši“ z jeho strany nedošlo, ba právě naopak – a přesně to vedlo do pekel. Netrvání na územní celistvosti rozhodně není cesta, jak zajistit mír (Chamberlain by mohl vyprávět), zato jde o způsob, jak úspěšně zvýšit agresorův teritoriální apetit.

Citát 2/Pokud se po vzoru Ukrajiny svět postaví výhradně za územní celistvost, pak dojde k mentálnímu posunu v řadě různých konfliktů. Kosovo se bude muset vrátit Srbsku. Severní Irsko Irsku, Gibraltar Španělsku, Palestina (komu?), Tchaj-wan Číně. Katalánci budou muset zapomenout na nějaké dělení Španělska, Belgická „etnika“ zapomenou na samostatnost a Slovensko se vrátí do Československa.

Pokud by se mělo Slovensko vrátit do Československa, pak by neměl Z. Horner ve své úvaze zůstat stát na půli cesty, ale pokračovat: A Československo by se mělo vrátit do Rakousko-Uherska. Nebo končíme tam, kde se nám to právě hodí?