K článku v LN „Zloděj demokracie“

V příloze Lidových novin „Orientace“ vyšel 20/7 zajímavý článek arabistky Jitky Jeníkové o „pomubarakovském“ egyptském prezidentovi Muhammadu Mursím. Dovoluji si k němu přičinit tři poznámky.

Nejde o polemiku, s obsahem článku lze do jisté míry souhlasit, spíše o doplnění a můj úhel pohledu na některé aspekty Mursího osoby a jeho politiky.

A/

Jitka jeníková píše, že  „ … zemřel první a prozatím také poslední demokraticky zvolený egyptský prezident ...“.

První demokraticky zvolený? V tom se shodneme. Mursí v 2. kole obržel 51,73% hlasů, jeho protikandidát, expremiér Ahmed Šafik, který šel do klání jako nezávislý, 48,72%. Vše se zdálo být jasné, leč i tyto volby provázely otazníky.

Jeden z nich vložil do veřejného prostoru ve své době významný izraelský politik Yossi Beilin, který v novinách Israel Hayom prozradil to, co se dozvěděl od jednoho egyptského zdroje: volby prý ve skutečnosti vyhrál Šafik, ale armáda, která v porevolučním (2011-2012) Egyptě v zemi vládla, dala z obav z nepokojů přednost Mursímu. Je to více než co jiného spekulace, ale v mediálním prostoru se objevila, proto ji zmiňuji.

Byl ale Mursí prozatím posledním demokraticky zvoleným prezidentem? S tímto tvrzením mám problém. A ptám se: on současný prezident A. F. Sisi nebyl v roce 2014 zvolen demokraticky? Ani v roce 2018? A jak tedy? Že ve volbách 2014/2018 byla řada kandidátů úředně vyřazena? Ano, to ale v roce 2012, kdy vyhrál Mursí, také. Tak proč Mursí ano a Sisi ne?

B/

„Armáda nakonec dopřála Mursímu rok, než ho 3. července 2013 bez velkých cirátů odstavila od moci,“  píše Jitka Jeníková. Má pravdu: od moci ho armáda sice odstavila, nikoli ale „bez velkých cirátů“. „Ciráty“ tam byly, a to obrovské: masivní protimursíovské protesty milionů Egypťanů, které přiměly armádu, v jejímž čele stál jako ministr obrany dnešní prezident Sisi, jít do akce na záchranu země. Tyto demonstrace dnes mnozí (včetně autora tohoto článku) definují jako Druhou revoluci (2013 – ve srovnání s První revolucí z roku 2011, protimubarakovskou).

Ještě předtím, než se 30. června 2013 shromáždily v Káhiře, Alexandrii, Port Saidu a dalších městech miliony protestujících, čímž nespokojenost s islamistickým prezidentem vyvrcholila, konalo se během prvního roku Mursího panování, konkrétně od 1/7/2012 do 20/6/2013, 9427 (slovy devět tisíc čtyři sta dvacet sedm !) protestů (zdroj: iHNED, 26/6/2013). Vesměs v Káhiře a v Deltě. Hrozil kolaps státu, armáda – stabilizační faktor - musela konat.

Tedy: žádný puč, ale vyvrcholení Druhé revoluce. Tam, kde nejsou kritickou situaci schopni vyřešit politici, musí nastoupit ozbrojené síly. Jiné cesty není. (Dlužno dodat, že armádu tehdy podpořily, vedle milionů "pěšáků Druhé revoluce", také nejvyšší duchovní autority sunnitského islámu a koptské ortodoxní církve.)

3/

V další části svého pojednání o Mursím Jitka Jeníková konstatuje:  „Odstavení demokraticky zvoleného vůdce, jehož nástup do úřadu s napětím sledoval celý svět, bylo potřeba dostatečně pádně odůvodnit, a tak se  navenek  z Mursího stal nebezpečný autokrat.“   Tato formulace může vyvolat dojem, že Mursí ve skutečnosti  nebezpečným autokratem nebyl, jen jaksi navenek.  Obávám se, že opak je pravdou.

Nesmíme  pustit ze zřetele, který Mursí vyvolal v listopadu 2012. Zveřejnil výnos, který mimo jiné stanovil, že veškerá rozhodnutí a zákony, jež vydal od svého nástupu do funkce 30. června 2012, jsou nepřezkoumatelné a nikdo je nemůže zrušit - ani jiné státní instituce nebo soudy. Tedy ani Nejvyšší ústavní soud. Něco takového hrubým způsobem podkopává obecné principy fungování demokratického systému. (V médiích se tehdy psalo o „novém faraonovi“.)

Nešlo samozřejmě o akademickou debatu o pravomocech té či oné státní instituce, ale o věc zásadního významu. Jedna ilustrace: v polovině června 2012 Nejvyšší ústavní soud prohlásil předchozí parlamentní volby z přelomu let 2011/2012 za neústavní a zákonodárný sbor rozpustil. Důvod: třetina mandátů měla tehdy být ve většinovém hlasování rezervována nezávislým kandidátům. Ovšem i v rámci této třetiny byli zvoleni lidé z kandidátek partajních, zejména z islamistického Muslimského bratrstva. Tento postup soud označil za protiústavní a parlament proto za nelegitimní.

Připomeňme:  Mursí stal prezidentem 30. června 2012 a  už 8. července téhož roku výše uvedený verdikt ústavního soudu svým dekretem zrušil. Nejvyšší ústavní soud o den později kontroval prohlášením, v němž své předchozí rozhodnutí o rozpuštění parlamentu potvrdil:  "Rozsudky Nejvyššího ústavního soudu a jeho rozhodnutí jako celek jsou konečné, nelze se proti nim odvolat a jsou závazné pro všechny státní instituce.“  Tedy i pro prezidenta.

Tím vzniklo mezi Mursím a soudní mocí napětí, které vyvrcholilo oním listopadovým dekretem. Dlužno dodat, že „faraonský dekret“ vyvolal v egyptské společnosti takovou vlnu odporu, že ho Mursí na začátku prosince 2012 zrušil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Mursí nebyl nebezpečným autokratem „navenek“, ale ve skutečnosti. Jitka Jeníková sice píše, že  „skutečně autokratickým směrem zamířila země až po Sísího převratu“,  já jsem ale přesvědčen, že kdyby Mursí a celý jeho plíživě se rodící islamistický režim měli volné ruce, pak teprve by se ukázalo, kdo představuje skutečné nebezpečí. Jestli Sisi, nebo Mursí.

Nic takového už nebudeme mít možnost si ověřit. Naštěstí!