K článku Ladislava Jakla „Ferdu Mravence za člena vlády?“

Politický komentář s titulkem uvedeným v nadpise publikoval Ladislav Jakl (LJ) na blogu iDNES v pondělí 19/8. Jde o jeho starší text, který byl na webu Institutu VK zveřejněn 30/7.

Jak je u materiálů Institutu pravidlem, jedná se o příspěvky kvalitní, hodné pozornosti, inspirující a vedoucí k zamyšlení. LJ přináší zajímavou interpretaci toho, co je uvedeno v Ústavě ČR: že prezident jmenuje člena vlády na premiérův návrh. Dovozuje, že se mýlí ti, kdo tvrdí, že prezident Zeman je povinen jmenovat kohokoli, koho mu předseda vlády navrhne. Z jeho slov vyplývá, že on sám si rozhodně nemyslí, že by Miloš Zeman tím, že odmítá jmenovat Michala Šmardu, porušoval Ústavu ČR.

V Institutu působí inteligentní lidé a jejich texty tomu odpovídají. LJ vcelku brilantně vysvětlil to, co já sám pro sebe nazývám (v jisté zkratce) „gerlochovskou“ interpretací tématu.

Klíčová je tato pasáž v článku LJ:

• Kdekoli, kde je uvedeno, že jeden činitel navrhuje a druhý jmenuje, předpokládá se nutný souhlas obou činitelů (nebo dvou institucí). Podobná formulace se nevyskytuje jen v ústavách, ale i ve statutech mnoha organizací a institucí. Jejím smyslem je  pojistka  proti tomu, aby se na danou pozici dostal někdo jen z vůle jediné osoby, ale že na to musejí být dva, obvykle dva činitelé s odlišným mandátem. Pokud by bylo úmyslem, že jen jeden činitel rozhoduje sám a druhý nehraje roli, pak by takové ustanovení vypadalo jinak, pak by prostě stačilo, že jistý činitel jmenuje kohokoli dle svého uvážení. To v ústavě nemáme.

Nemyslím si, že jde o o špatnou argumentaci. Dokonce si troufnu odhadnout, že nemalé části čtenářů, možná většině, mluví LJ z duše.

Věc má ale jednu podstatnou vadu na kráse. Je to, obrazně řečeno, politická „one-way street“, jednosměrná ulice. (Prezident nikoho sám o sobě jmenovat nemůže, tedy alespoň zatím.) Pokud tedy přijmeme výklad o pojistce, pak ta slouží pouze jednosměrně: za situace, kdy premiér navrhne do vlády „Ferdu Mravence“ (FM) – prezident tím, že jej nejmenuje, zabrání nejhoršímu (stručně řečeno).

Nechme stranou, co by se v souladu s ústavním pořádkem mělo dít, kdyby premiér na „FM“ sveřepě trval. Místo toho se podívejme na celý problém z druhé strany. Ona pojistka se totiž může velice snadno proměnit v nebezpečný nástroj: prezident v jejím rámci může vetovat každého, koho si zamane. U prezidentů „masarykovského formátu“ by něco takového hrozit nemělo. Ale v případě Miloše Zemana? Může dát LJ za současnou hlavu státu ruku do ohně, že v jeho počínání (nejen v případě Michala Šmardy, za kterého zde v žádném případě neoroduji, ale celkově v úřadu) není až příliš motivováno osobními sympatiemi a antipatiemi?

To je problém, který vnímám s úzkostí zase já, prostý občan této země.

Jak z tohoto spletence ven? Nejlepší je respektovat Ústavu a chovat se podle toho, co je v ní napsáno. Tak jako se my, lidé z množiny dolních 10 milionů, musíme chovat v souladu se zákony, vyhláškami, předpisy, nařízeními a jinými normami (a že jich je!) – a když si tak nepočínáme, následují sankce. Osobně jsem přesvědčen, že kdyby si Miloš Zeman v kauze ministrů kultury počínal tak, jak je v konstituci uvedeno, žádný problém kolem jejich výměny by neexistoval. Teď už je ale pozdě.

Onu pojistku, jak o ní LJ píše, by měl prezident použít toliko v případě krajní nouze: kdyby na Hrad přijel premiér Babiš, z krabičky od sirek vytáhl "FM" a pravil: „Toto je můj návrh nového ministra kultury za Antonína Staňka, jehož demisi přivážím.“

Nic takového, ať už si myslím o Michalu Šmardovi cokoli, se nyní nestalo – a nestalo se to ani nikdy v minulosti. Pojistku tedy mohl prezident klidně nechat bez použití v ústavní pojistkové skříni.

Jenomže – ono nejde ani tak o pojistku v případu Šmarda, ale o jakousi politickou hru, o jejíž obludnosti aby se člověk bál i přemýšlet, natož o ní psát.

Ostatně: je-li nejmenování Šmardy naplňováním smyslu zmíněné ústavní pojistky, co byla za hradní hru sveřepá neochota neodvolat ministra Staňka, jehož demisi premiér prezidentovi 31/5 předložil? (Odpověď, že obavy z destabilizace rezortu nepřijímám. Ten, kdo řídí ministerstvo nyní, než se někdo ujme ministerského postu, mohl úřad řídit i po 31. květnu, kdyby prezident přijal Staňkovu demisi – a  v rámci pojistky odmítl jmenovat Šmardu. Tak prosté to je.)