K článku Jana Fikáčka: Vidím to jinak

Kolega bloger Jan Fikáček je vysoce vzdělaný a mimořádně inteligentní člověk (posuzováno hodnotou IQ). Lidé jako on, kteří se vypracují do pozice předsedy společnosti Mensa ČR, jsou hodni úcty nás, lidí inteligentních méně.

A přesto se takto inteligentní jedinci mohou fatálně mýlit. Jan Fikáček to šokujícím způsobem předvedl ve svém článku „Měl vzniknout stát Izrael?“ (iDNES 15. 1. 2018).

Úvodem prozradil, že si z nejrůznějších zdrojů nastudoval „historii té oblasti“. Konstatuje, že „situace je celkem jasná“, aby se v druhé větě dopustil typického argumentačního faulu. Začíná rokem 1870 („kdy v dané oblasti žilo 17 500 Židů“). Omlouvám se za to srovnání, ale poněkud (opakuji: poněkud) to připomíná názory některých sudetských Němců, kteří vytvářejí dojem, že zlo druhé světové války začalo až jejich odsunem z republiky.

Jan napsal, v odkazu na přistěhovaleczví Židů do mandátní Palestiny, pozoruhodnou větu:

• Taky by se vám asi nelíbilo, kdyby se nějaký národ začal masivně stěhovat na Moravu s plánem založit si tam vlastní stát.

Především: něšlo o „nějaký“ národ, ale o národ vracející se na území, kde měl kdysi svůj stát (ne jeden). A pozor: nikde jinde a nikdy jindy (než v Zemi izraelské) žádný vlastní stát Židé neměli. Pokud se někdo někam vrací, potažmo vrací-li se domů, musíme se ptát odkud. Zde je odpověď zřejmá. Židé se vraceli z vyhnanství (rozptýlení – diaspory), k němuž byli násilím (případně neblahými poměry vyvolanými těmi, kdo jejich vlast opanovali) donuceni.

Nabízím Janovi příklad z českých dějin, jehož jsem součástí. Po bitvě na Bílé hoře (1620 – připomínat jistě netřeba) a následném zavedení katolické náboženské totality jistá část obyvatel českých zemí, která nebyla ochotná zradit svoji evangelickou (nejen luterskou, ale i bratrskou, případně utrakvistickou) víru odešla do zahraničí. To platí jak o evangelické šlechtě v souvislosti s vydáním Obnoveného zřízení zemského (OZZ - Čechy 1627, Morava 1628), která měla povinnost odejít, tak o poddaných, kteří ovšem odešli navzdory zákazu tak učinit, tedy tajně. Evangelíci neopustili zemi pouze po OZZ, ale i ve století osmnáctém, což se týká i mých předků. Zamířili nejprve do luteránského Slezska, později se přestěhovali do Polska. Zde žili zaokrouhleně dvě stě let a po druhé světové válce se vrátili do Československa. Mezi nimi i můj otec a jeho rodiče. (Já jsem první z této rodové linie, kdo se opět narodil ve staré vlasti.)

Ptám se: Měli Češi, kteří byli nuceni odejít ze staré vlasti, v případě, že by jich byla drtivá většina (jako Židů v průběhu dějin nucených opustit svoji starou vlast), právo na návrat, kdyby žili v exilu ne dvě stě nebo tři sta let, ale půl století? Anebo tisíc let? Či dokonce dva tisíce let? A měli by právo ve své pravlasti založit (staronový) stát v případě, že by České království zcela zaniklo a Československá republika nikdy nevznikla?

Kladu další, osobní otázku. Měli moji předci (otec a rodiči) právo vrátit se do staré vlasti? Pokud ano, proč takové právo zpochybňujeme v případě Židů? Proto snad, že v jejich pravlasti žili Arabové? V Československu ale také žily jiné národy, například Němci – a do odsunu dokonce „víc než dost“. Kdyby se můj dědeček s babičkou a svým synem (mým otcem) rozhodli vrátit do vlasti nikoli v pětačtyřicátém, ale dejme tomu o deset let dříve, bylo by to problematizováno s odkazem na to, že v republice žije „mnoho Němců“? Tak proč problematizujeme návrat Židů do jejich pravlasti s poukazem na to, že v ní žilo „mnoho Arabů“?

Pojďme ale dál. Jan uvádí, že „Společnost národů zareagovala rozhodnutím o vzniku dvou států, Izraele a Palestiny.“

Nikoli. Jednak to nebyla Společnost národů, ale v roce 1947 již OSN, ale to nechme stranou. OSN tenkrát rozhodla o zřízení dvou států v Palestině – arabského a židovského. Nerozhodla o „vzniku Izraele a Palestiny“. Název „stát Palestina“ a „Palestinci“ (ve smyslu palestinští Arabové) je propagandistický termín tamních Arabů, který bohužel všichni, včetně izraelských politiků akceptují, což osobně považuji za chybu. Je to totéž, jako kdyby se Česká republika po rozpadu federace jmenovala i nadále „Československo“ a její obyvatelé „Čechoslováci“.

Co následovalo musí vědět i Jan. Židé v Palestině rozhodnutí OSN akceptovali, vyhlásili svůj stát a nazvali ho Izrael. Arabové v Palestině (a všechny tehdejší arabské státy) rozhodnutí odmítli, svůj arabský palestinský stát nevyhlásili a místo toho (s ostaními arabskými státy) nově vzniklý Izrael napadli ve snaze zabránit jeho existenci. To se, díky Bohu, nepovedlo, čímž se palestinští Arabové vlastní vinou dostali do prekérní situace, která dodnes není vyřešená.

Jan dále píše:

• Nicméně i když je prapůvodní vlast pro Židy silnou motivací, nezakládá žádný nárok na toto území. To by si pak Italové mohli činit nárok na obrovské území, kde kdysi byla Římská říše nebo by Němci dělali nárok na naši zem, protože tam byli před praotcem Čechem.

Italové či Němci by si mohli činit zmíněné nároky (otázka je, jak by byli úspěšní) v případě, že by žádný vlastní stát neměli – byli by tedy v situaci Židů před vznikem Izraele. Ti si činili nárok na zemi v době přijetí Balfourovy deklarace zvanou Palestina – a pozor: takto byla tehdy označena nejen pozdější mandátní Palestina, tedy území na západ o Jordánu, ale také celé Zajordánsko, které bylo později z pojmu „židovská národní domovina“ vyjmuto.

Jan ve svém článku dále uvádí, že ani zločin holocaustu „nezakládá nárok Židů na nějaké arabské území“. Rozumím tomu tak, že podle něj Palestina rovná se výlučně arabské území. Jak ale k tomuto území Arabové přišli? Žili tam „od stvoření světa“? Nikoli. Přišli tam v průběhu dějin po nuceném odchodu Židů. Proč jejich právo uznáváme a právo Židů zpochybňujeme?

Diskutovat na toto téma by se dalo ještě na velké ploše této těchto stránek, nicméně je čas směřovat tuto polemiku k závěru. Úplně na konec ještě reakce na Janovu větu týkající se návratu Židů kvůli holocaustu, který Arabové samozřejmě nezavinili (jen někteří jejich lídři si tehdy s uspokojením mnuli ruce). Autor soudí:

• Je to něco jako kdyby dnes EU rozhodla proti našemu odporu, že Morava připadne imigrantům, protože se u nich válčí a umírají.

Kdyby EU rozhodla, že Česká republika má přijmout Čechy, kteří v minulosti z různých důvodů odešli do exilu a nyní jsou nuceni se vrátit, protože v jejich „nové domovině“ se válčí a hrozí jim smrt, nebylo by nic přirozenějšího než tyto krajany přijmout a návrat do staré vlasti jim umožnit. Vracející se Židé nebyli žádní „imigranti“ ve smyslu „Eritrejců usilujících o azyl v ČR“ - takto viděno se Janovo přirovnání jeví jako nevhodné.