K článku F. Vracovského o politice jako modloslužbě

Ačkoli jsme s Filipem Vracovským v ideovém sporu (on možná víc se mnou než já s ním, ale to není podstatné), považuji ho za jednoho z nejlepších autorů na blogu iDNES. Proč? Jeho texty jsou inspirující. Vedou k přemýšlení.

Tak jako příspěvek z 27. 2. („Naše politika? Jedno velké modloslužebnictví a klam…“). Ve své reakci se nechci věnovat konkrétně třem politikům zmíněným v jeho článku (Pavel – Babiš – Fiala), ale nabídnu obecnější úhel pohledu.

I já jsem měl v mládí své politické idoly. Ne modly – níže uvedu proč -, ale idoly. Ronalda Reagana, Margaret Thatcherovou, JFK, Winstona Churchilla, Menachema Begina, Ariela Šarona. Z našich politiků? Bez odpovědi. A dnes u nás? Idol? Žádný.

Proč ně modla? Jako člověk odkojený Biblí mám trvale na paměti, že něco takového je lidem, kteří chtějí mít pozitivní vztah k Bohu, přísně zapovězeno. Ve 20. kapitole knihy Exodus čteme toto přikázání:

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.

Citované přikázání se primárně týká náboženského života, ale lze z něj dovodit, že nepřijatelné jsou jakékoliv modly – tedy i politické osobnosti. Kdo na politiky spoléhá jako na modly, dříve či později bude zklamán. Jsou to jen lidé. Jako my - nedostateční, chybující, sliby neplnící.

Pohlížet na politiky – včetně Pavla, Babiše, Fialy - jako na modly je pošetilost.

Co tedy? Odvrátit se od politiky, přestat, byť pasivně (účastí ve volbách, zapojením do veřejných diskusí, v publicistice, kam patří i blogování), se o politiku zajímat? Razím jiné heslo. Zajímám-li se o politiku, pak politikům navzdory. Chodím-li k volbách, pak politikům navzdory. Ne, politici nám, občanům, náklonnost k věcem veřejným mnohdy nikterak neusnadňují. Přesto si myslím, že by nás neměli od zájmu o politiku odrazovat. Jsou, doslova i v nadsázce, obrazem nás, voličů. Jaký národ, takoví politici. Jinak to ani být nemůže.

Pan Vracovský napsal: „Došel jsem tedy k názoru, že politici nás nespasí.“ Poněkud překvapivé konstatování. Kdo na něco takového spoléhá, vždy musí dojít ke stejnému závěru. A k velkému rozčarování. Politici mohou udělat ledacos pozitivního, ti nejlepší opravdu hodně, ale rozhodně nás nemohou spasit. Nemyslím v duchovním smyslu, to už vůbec ne, ale ani jako lídři nemohou spasit národ. Mohou k tomu hodně přispět, jako za druhé světové války Churchill, ale bez aktivní spoluúčasti Britů a především mužů a žen v uniformě, by legendární premiér sám nic nezmohl.

A když politici nedosahují velikosti Reagana a postrádají charisma, jaké bylo vlastní Churchillovi? Pak přichází ke slovu myšlenka F. Vracovského, že přiloží ruku k dílu tam, kde to podle něj má smysl. „A smysl to dává u komunitní práce, výchovy mladých…, zvednout prdel a udělat něco, co nikdo jinej udělat nemůže.“

Pokud tomu správně rozumím, dělat svět lepším je možné i politikům navzdory. Tak si vysvětluji poselství článku F. Vracovského. Snad správně.