K 1. červenci 2017

Dvě události. Radostná a smutná. Jako sám život. Jednou oslavujeme, jindy zadržujeme slzy. Ale obojí současně v jednom dni?

Prvního července tomu tak bylo. Země, kterou mám rád, oslavila 150. výročí přijetí Zákona o Britské Severní Americe, od něhož se datuje ustavení novodobé Kanady. Oslavil jsem tento svátek, Canada Day, vzpomínkami na svůj pobyt v Ontariu. Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků mého života.

Do té doby jsem vnímal Kanadu jako zemi nacházející se ve stínu USA. Pod javorovými listy na druhé straně Atlantiku jsem svůj postoj přehodnotil. Kanada ze stínu vystoupila a získala v mých očích stejnou prestiž jako Spojené státy.

Je stejně půvabná jako věž CN Tower v Torontu, stejně magická jako Niagarské vodopády, stejně přívětivá jako zábavní park Ontario Place. Stejně lahodná jako Cabernet Sauvignon z vinic v Niagara-on-the Lake a stejně rozmanitá jako rezervace Třicet tisíc ostrovů.

Nejen proto si Kanada zaslouží naši pozornost. Přeji té jedinečné zemi k jubileu "Canada 150" všechno nejlepší.

•

Poslední rozloučení s Helmutem Kholem mě vrátilo do osmdesátých let. Byla to léta „zralé mladosti“; věk přes pětadvacet, když se Khol stal kancléřem. Jeden z těch, vedle Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, k nimž mnozí z nás upínali své naděje. Patřily mu mé sympatie a úcta. Jako by s jeho odchodem odešlo kus mého života, jehož on byl nedílnou součástí. Kdysi každodenní host v domovech těch z nás, kdo na českém západě sledovali vysílání televize ze Spolkové republiky. Později slavil triumf na troskách berlínské zdi a železné opony.

Nezapomenutelné okamžiky. Patří mu velké poděkování.

R. I. P.