Jordánsko: Není král jako král

Dva hrůzné příběhy, dva panovníci téže dynastie, otec a syn, a zcela odlišný přístup. Dělí je od sebe dvacet sedm let. Je to hodně? Málo? Ať tak či onak, tento dvojí příběh ukazuje, jak moc se Blízký východ za tu dobu změnil.

Příběh první

Ve čtvrtek 13. března 1997 se vypravila skupina žaček základní školy v Bejt Šemeš u Jeruzaléma i s učitelkou na výlet. Autobus zamířil na sever. Jedním z cílů byl Ostrov míru na izraelsko-jordánské hranici. Jižně od Genezaretského jezera, na soutoku řek Jordán a Jarmuk.

Dnes je tato lokalita součástí jordánské monarchie, ale v době návštěvy školaček se jednalo sice o jordánské území, ale se zvláštním režimem. Na znamení dobrých vztahů mezi oběma státy po podepsání mírové smlouvy (1994) měli Izraelci na Ostrov bezvízový přístup; stačil jen občanský průkaz. Kromě toho mohli Izraelci volně farmařit na tamních pozemcích. Tento režim skončil v roce 2019. Ammán příslušnou klauzuli v mírové smlouvě, která toto umožňovala, neprodloužil.

V lokalitě se nachází vyhlídková plošina, z níž je možné spatřit už dávno nefunkční, ale před vznikem Izrael velice významnou vodní elektrárnu, zničenou v důsledku agrese Arabů proti Izraeli v roce 1948. Politická situace po válce 1948-1949 neumožnila její obnovu a dnes slouží jako národní technická památka. Ve své době představovala klíčový zdroj elektrické energie pro celou mandátní Palestinu.

Onoho odpoledne 13. března 1997, když autobus dorazil na místo, sotva kdo mohl tušit, jak děsivá tragédie je před nimi. Na místě hlídkovali jordánští vojáci. Když se výprava vydala k vyhlídkové plošině, jeden z mužů v uniformě, desátník Jordánské královské armády, zahájil palbu z útočné pušky M16. Školní výlet utopil v krvi: sedm dívek ve věku 13 a 14 let zavraždil, pět dalších a učitelku zranil. Masakr nebyl hrůznější jen díky tomu, že se mu zbraň zasekla.

Asi nemá smysl popisovat, jak obrovský šok tento zákeřný teroristický čin v Izraeli způsobil. Zakrátko se ale stalo něco jedinečného. Jordánský král Husajn přijel do Izraele, navštívil rodiny zavražděných dívek, vyjádřil soustrast a osobně se za zločin onoho desátníka omluvil.

Vraždící poddůstojník byl odsouzen na dvacet let žaláře. Trest si odpykal celý. Před trestem smrti ho uchránilo pouze to, že byl údajně duševně labilní.

Příběh druhý

V době, kdy na Ostrově míru v Naharajimu k masakru došlo a kdy se jordánský panovník v Izraeli pozůstalým osobně omlouval, bylo jeho synovi, dnešnímu králi Abdalláhovi II., pětatřicet let. O hrůzné události samozřejmě věděl, stejně jako o tom, jak šlechetně si počínal jeho otec. Navíc Abdalláh v 90. letech sloužil jako důstojník v jordánské armádě. Proč to připomínám?

Zhruba 100 km od Naharajimu směrem na jih se nachází klíčový hraniční přechod mezi Izraelem a Jordánskem. Leží u Allenbyho mostu přes řeku Jordán. Před několika dny, v neděli 8. září 2024, došlo v oblasti nákladového terminálu k dalšímu ze série protiizraelských teroristických útoků. Pachatelem tentokrát nebyl Arab palestinský, ale jordánský. Řidič nákladního automobilu. Po příjezdu k terminálu vytáhl útočnou pušku a začal střílet. Než byl zlikvidován, zavraždil tři izraelské civilní zaměstnance terminálu.

Jako vrchol hanebnosti lze považovat fakt, že mnozí Jordánci čin oslavili rozdáváním sladkostí, radostnými manifestacemi a ohňostroji. To je ale arabská ulice. A co panovník? Vzpomněl si na příklad svého otce z března 1997? Ne. Nikdo po něm samozřejmě nechce, aby se vypravil do Judeje a Samaří, kde zavraždění pracovníci žili a rodinám se osobně omluvil. Stačilo by mnohem méně a i to by mělo svoji hodnotu: z Ammánu vyjádřit soustrast a odsoudit jak tento teroristický zločin, tak všechny, kdo ho v jeho zemi oslavují. Prostě zachovat se v principu stejně odvážně jako jeho otec. Ničeho takového jsme ale svědky nebyli. Za těch sedmadvacet let, při vší úctě k Jordánsku a jeho vladaři, se Blízký východ změnil viditelně k horšímu. I takové je poučení z obou krvavých příběhů.

Volně podle The Jerusalem Postu, odkaz Odkaz

Prameny

Odkaz

Odkaz

Odkaz