Kolega bloger Pavel Ďuran napsal 1. 5. 2024 článek o tom, že za minulého režimu chodil do prvomájového průvodu dobrovolně a rád. Upřímně: věřím mu to.
Pod článkem je bohatá diskuse, v níž se proti autorovu názoru o dobrovolnosti mnozí na základě vlastní zkušenosti ohradili. Právem. (Jen bloger Karel Trčálek neodolal pokušení a udělal z obsahu článku P. Ďurana klasickou trčálkovskou frašku. Někteří se pobavili, leč téma přece jenom vyžaduje poněkud jiný přístup.)
Nenamlouvejme si, že část veřejnosti (nevím, jak velká) v té době taková jako P. Ďuran nebyla. Ti lidé se příliš nezamýšleli nad podstatou totalitního systému, nezajímali se o alternativy, nedumali nad tím, jakým právem komunisté tvrdí, že pouze oni mohou vládnout - budovat socialismus a nikdy jiný, proč není připuštěna jiná varianta budování samotného socialismu, proč jsou kriminalizovány a tvrdě stíhány jiné názory, například jestli by nebylo lepší budovat místo socialismu kapitalismus, když na Západě docela dobře funguje. Nezabývali se tím, že komunismus (myšleno totalita, v níž je „vedoucí silou“ komunistická strana) má do demokracie stejně daleko jako nacismus k respektu vůči Židům. A tak dále. Prostě: brali režim vedený komunistickými mocipány jako danost, které je zapotřebí se podřídit. A někteří, jak lze z článku P. Ďurana vyrozumět, to dělali rádi. Přesně takové lidi režim potřeboval.
Autor zpochybňuje tvrzení, že účast v prvomájových průvodech byla povinná; je to prý lež a dezinformace. Má pravdu? Ano i ne.
Obludnost totalitního režimu můžeme totiž ilustrovat na tom, že účast byla „dobrovolně povinná“.To je geniální dobové sousloví, které přesně vystihuje podstatu věci. Jistě: kdo chodil na komunistické akce typu prvomájového průvodu dobrovolně a rád, tak na ně prostě chodil dobrovolně a rád, zde není co řešit. A nejspíš ani nezaregistroval, jakou hru režim s lidmi hraje. Nanejvýš se můžeme bavit o morální úrovni a politickém rozhledu lidí z této „prorežimní“ slupiny.
Pak tu ale byla další množina občanů, které účast na průvodu byla z různých důvodů proti mysli (třeba proto, že komunisté význam svátku práce zdeformovali a zprofanovali, což ale nebyl jediný důvod) a která nebyla ochotná dělat ze sebe užitečné idioty. Ne každý měl žaludek na to, aby šaškoval s mávátky a transparenty před tribunou, na níž se prezentovala galerie samozvaných uzurpátorů moci, kteří dnes a denně pošlapávali jejich svobodu. Vnímali to jako nechutné divadlo, jemuž se snažili vyhnout. Někomu se to dařilo více (třeba mně*), někomu méně. To do jisté míry záleželo na místních poměrech (ve škole, v zaměstnání apod.) a významně se uplatnilo pravidlo „je to o lidech“. Když byl nadřízeným kovaný komunistický fanatik, případně ustrašený nestraník, měl to dotyčný „odpírač“ o to horší. Že by ale prvomájové „existenční pochody“ byly stoprocentně dobrovolné je už z podstaty komunistického režimu nesmysl. Jak již zmíněno, byly „dobrovolně povinné“ a kdo nechtěl mít problémy a nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat, tak přestože s režimem názorově nesouzněl, zatnul zuby a šel. I tady režim nutil lidi k přetvářce a i tady jim křivil morální páteř.
* Moje osobní zkušenost. Protože jsem vyrůstal v křesťanské (evangelikální) rodině a byl veden k tomu, abychom si s režimem v maximální možné míře nezadali (nebyl jsem ani v Pionýru, později ani v SSM či jiných režimních organizacích), prvomájovým průvodům jsem se zásadně vyhýbal. Jedinou výjimkou byla vojna, tam ale nebylo na výběr, což snad lze pochopit. Nevzpomínám si, jestli jsem byl povinně v průvodu na základní škole, ale pokud ano, pak v žádném případě dobrovolně a už vůbec ne rád, ale s krajním odporem. Po vojně v zaměstnání jsem měl výhodu kvůli dojíždění: protože jsem bydlel jinde než drtivá většina členů našeho kolektivu, v jejichž městě náš podnik průvod pořádal, podařilo se mi z tohoto osidla uniknout. Kdyby ovšem nadřízení chtěli, abych přinesl potvrzení o účasti v našem městě (kde jsem v průvodu nikdy nebyl), nastal by problém. Prostě: záleželo také na tom, co mnozí chápou jako štěstí. Když ho máte, je život poněkud snazší. (Mojí oblíbenou činností na 1. máje byla revize stavu přijímacích antén, abych mohl lépe přijímat Svobodnou Evropu a další zahraniční stanice.)
A ještě dovětek. Existuje „100 a 1 důvod“, proč jsem uvítal 17. listopad 1989 a pád totalitní režimu a jako pěšák sametové revoluce tehdejší změnu aktivně podpořil. Jedním z těch důvodů byla jistota, že odpadne každoroční cirkus kolem prvomájového průvodu. Byla to nepopsatelná úleva.
