Ještě k prezidentské debatě na Nově

Petr Pavel v předchozím pořadu na CNN Prima News řekl: „Doufám, že nějaký podraz zítra přijde. Svým způsobem se na to těším, chybí mi to.“ Na Nově ale místo podrazu přišel spíše humor.

Tedy výjimečně, ale přece jenom. Pobavil jsem se u dvou výroků. Když Andrej Babiš uvedl jeden ze svých blábolů, že (volná interpretace) pan Pavel netuší, jak funguje NATO. To je stejná pitomost jako kdyby řekl, že Antonín Dvořák neznal noty. Občas si pan expremiér nevidí do úst.

Naproti tomu jako povedenou poznámku považuji Pavlovo vyjádření (opět volná interpretace), že pan Babiš je schopen se pochválit i za to, že dnes vyšlo slunce. Občas tak skutečně působil.

Pojďme ale k jedné vážnější věci. Ke konci pořadu se moderátor Rey Koranteng, mimochodem vystudovaný politolog, dotkl poměrně ožehavé otázky a tou je případné odmítnutí kandidáta navrženého premiérem na pozici ministra. K tomu Petr Pavel uvedl (zdroj: Seznam Zprávy/13. 1. 2023):

Máme u nás strany, a jedna z nich je i v Parlamentu, které zastávají poměrně extrémní názory, ať už se to týká našeho členství v NATO nebo v EU, nebo našeho vztahu k Rusku. A pokud by tato strana chtěla nominovat ministra na nějakou z klíčových funkcí, například vnitra, obrany nebo zahraničí, pak bych v tom opravdu viděl bezpečnostní problém pro Českou republiku a v takovém případě bych takovému návrhu nejspíš nevyhověl.

Vůči tomuto postoji se kriticky vymezil komentátor serveru Seznam Zprávy Martin Čaban (v článku „Zemanem to neskončí. Poslední debata přinesla ústavní leknutí“/13. 1. 2023). Autor píše o hypotetické (nicméně nikoli vyloučené) možnosti, že ANO vyhraje volby a bude nuceno jít do koalice s SPD. A pokračuje:

Pokud by v takové chvíli prezident Pavel skutečně odmítl jmenovat ministry na některé posty jen kvůli jejich stranické příslušnosti, ocitl by se na toulkách po kreativních výkladech ústavy dál, než se v otázce jmenování ministrů kdy ocitl Miloš Zeman. Dosluhující prezident odmítal jmenovat ministry obvykle ze škodolibosti či mstivosti. Troufal si soudit jejich kompetentnost. Ale nikdy neuplatnil kolektivní vinu na kandidáty kvůli stranické knížce.

Nechám tuto kontroverzi na posouzení čtenářům, jen se dotknu toho, že by takové odmítnutí kandidáta nebylo kvůli stranické knížce, nýbrž kvůli zaujímaným postojům.

A k zamyšlení dávám zkušenost odjinud. Izraelský premiér, má-li (jeho koalice) po volbách k dispozici nadpoloviční většinu, není při výběru kandidátů na ministerský post prezidentem státu nikterak omezován, takovou pravomoc tamní prezident nemá. Seznam členů vlády schvaluje při hlasování o důvěře parlament.

Tak se může stát, a po listopadových volbách se také stalo, že v kabinetu usednou také dva krajně pravicoví politici, částí společnosti označovaní jako extremisté. Itamar Ben Gvir a Bezalel Smotrič. Oba obdrželi významné klíčové posty. První je ministrem národní bezpečnosti, druhý vedle toho, že šéfuje resortu financí slouží jako 2. ministr na ministerstvu národní obrany. V zemi je z toho nemalé roztrpčení, pobouření, mnoho zlé krve. Problémy s tím má i část diaspory a zahraniční spojenci Izraele.

To co teď napíšu je čirá spekulace. Přesto: možná by mnozí uvítali, kdyby měl izraelský prezident podobnou možnost, jakou (si myslí že) má český prezident Zeman; variantu, kterou naznačil i Petr Pavel. Pokud by hrozilo, že prezident Herzog zablokuje jmenování Ben Gvira a Smotriče do ministerských funkcí, což nyní možné není, dost možná by oba pánové byli nuceni spokojit se s méně exponovanými posty. Stejně tak je ale možné, že by něco takového vyvolalo další izraelskou vnitropolitickou krizi.

Obecný závěr (pro ČR): pojistka výše zmíněna, byť je dle řady ústavních právníků minimálně na hraně ústavy, pakliže by byla využita ve výjimečných případech jisté krajní nouze (ne jak ji zneužíval M. Zeman) by nemusela být tak docela od věci.