Ještě k minulosti kandidátů

Je svým způsobem dobře, že proti Petru Pavlovi stojí Andrej Babiš. Kdyby místo něj postoupili do druhého kola Danuše Nerudová nebo Pavel Fischer, oba bez komunistické minulosti, mnozí by měli problém.

Tedy ti, kdo mají za to, že P. Pavel by byl skvělým nástupcem M. Zemana, ale současně by v jejich uvažování hrála roli skutečnost, že oba výše zmínění (Nerudová, Fischer) nemají „komunistický škraloup“.

Takové dilema ovšem 14. ledna odpadlo, kostky byly vrženy jinak. P. Pavel i A. Babiš komunistickou minulost mají a bylo by pošetilé donekonečna diskutovat o tom, kdo ji má horší. Oba ji vysvětlili, oba se za ni omluvili – a já si jako antikomunista dovolím tvrdit, že toto téma můžeme škrtnout. Protože, co se doby před listopadem 89 týká, jeden je formálně vzato za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou.

Je samozřejmě možné držet se přání, že nechceme prezidenta s komunistickou minulostí, je to dokonce chvályhodné, ale poněkud nedomyšlené, pakliže si uvědomíme, že deset let jsme takovou hlavu státu měli (a dosud máme), nehledě k tomu, že exkomunistů byla po sametové revoluci ve vysokých funkcích celá galerie včetně prvního premiéra Mariána Čalfy.

Není to nic, co by nás mělo těšit, je to z jistého hlediska absurdní, ale taková je politická realita – a přesně tak jsme si ty dvě (současné) figurky postavili na šachovnici většinově my sami. Letmý pohled k sousedům. Nejsem si jist, že v poválečném Německu, ať už ve Spolkové republice nebo v NDR, nebyl na nejrůznějších úrovních řízení obou států vůbec nikdo, kdo by si tak či onak nezadal s režimem NSDAP, že na těchto postech působili výlučně antinacisté a v SRN pouze demokraté, kteří se právě vrátili z koncentračních táborů. Naopak se obávám, že realita byla poněkud jiná a nikoli černobílá.

Tím nechci nikoho a nic obhajovat, pouze jako realista tuto realitu připomínám.

Pokud tedy mají P. Pavel a A. Babiš jednu a tu samou (v zásadě) komunistickou minulost, nemá smysl dohadovat se o jejích podrobnostech, kdo byl či nebyl „nomenklaturním kádrem“ (tuto kartu opakovaně vytahuje A. Babiš, což ovšem z jeho úst zní komicky) a tak podobně, ale je zapotřebí soustředit se na to, jak si oba kandidáti počínali po sametové revoluci. Na jednu misku vah dát minulost, na druhé pak zohlednit období 1990 až 2023. A podívat se na to, co a jak převáží.

Kladu si otázky: Odčinil Petr Pavel svoji komunistickou minulost svými aktivitami po obnovení demokracie? Odčinil Marián Čalfa, vysoký představitel komunistického režimu, svoji minulost službou pro režim demokratický? V obou případech odpovídám ANO.

A Andrej Babiš? Na tuto otázku nechť si poctivě odpoví ti, kdo si myslí, že A. Babiš by byl, ač sám exkomunista, lepším prezidentem než exkomunista Pavel. Já na toto otázku odpověď, o níž bych byl přesvědčen, že za ni můžu dát ruku do ohně, neznám. Pro mě je A. Babiš nečitelná a nevyzpytatelná osobnost, nevím, jak je názorově ukotven (příliš často měnil úhel pohledu doslova ze dne na den, příliš často se musel za své výroky vystřelené od boku omlouvat), a proto ho volit nemohu. Skutečnost, že byl v osmé dekádě minulého století (kdy já jsem musel opakovaně odolávat tlaku, abych vstoupil do SSM) členem komunistické strany, stejně jako P. Pavel, na toto mé rozhodnutí žádný podstatný vliv ovšem nemá.

Zajímá mě současnost. Abych použil biblický citát „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ (12. kapitola Markova evangelia)

K čemu lze vztáhnout ono „císařovo“? Aktuálně k druhému kolu volby prezidenta. Citovaný verš nás vyzývá k aktivitě. Nezůstat doma, jít k volbám – a svobodně si vybrat. Proč si myslím, že právě tak lze onomu verši rozumět?

Připomeňme si celý příběh zaznamenaný evangelistou Markem. Za Ježíšem přišli farizeové a herodiáni se záludnou, politicky značně citlivou otázkou: „Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“ Zde s uvědomme, že císař byl představitelem moci, z hlediska duchovního pohanské, z hlediska politického pak okupační.

Ježíš však prohlédl jejich úskok a řekl jim: „Co mě pokoušíte? Ukažte mi denár!" Když mu jej podali, pokračuje evangelista Marek, zeptal se jich: „Čí je tento obraz a nápis?“ Oni odpověděli: „Císařův“.

Pak Ježíš pronesl výše citovaný výrok (Co je císařovo …), přičemž Marek tuto epizodu uzavírá větou: „Velice se nad tím podivili.“

Naše situace je dnes jiná, nikdo nás k volbám jít nenutí, jsme svobodní lidé ve svobodné zemi. Myslím, že právě proto bychom měli, i s vděčností za tu možnost, ke svobodným volbám se vypravit a vybrat si z nabídky, kterou jsme si jako národ sami připravili (nepohrdejme, prosím, tou částí voličů, která nominovala do finále kandidáta, kterého nesnášíme). Za Ježíšova života lidé v Judeji neměli na výběr, pokud šlo o daň určenou římské moci – a sám Ježíš je k žádné rebelii nevybízel. O co snadnější to dnes máme: dilema zda Pavel nebo Babiš je nesrovnatelné s tím, co předestřeli před Ježíše farizeové a herodiáni (stoupenci judské herodesovské dynastie podřízené Římu) ohledně placení daní pohanské okupační správě.

Tedy: co je císařovo, císaři. Dejme tedy i my demokracii, co je její – s nejlepším vědomím a svědomím.