Ještě k inauguraci: Byl můj tolerantní přístup chybný?

Během nedlouhého působení na Blogosféře.cz se mi podařilo vysloužit si nelichotivou nálepku náboženského fanatika. Jsem prý militantní, vystupuji jako člen nějaké sekty, netolerantní, nesmiřitelný.

Důvodem tohoto cejchu je můj pohled na homosexuální styk, který je podle učení Bible hříchem. Mimochodem stejný názor zastává i papež, což ale katolicky orientovaní autoři a přispěvatelé do diskusí rádi přehlížejí. Pozoruhodné. Vysloužil jsem si nálepku homofoba, a přestože je nesmyslná a lživá, jsem zaškatulkován: patřím mezi názorové nepřátele moderně, liberálně a pokrokově (progresivně) smýšlející části společnosti.

Kromě toho, je-li někdo nařčen z náboženského fanatismu kvůli svým postojům k problematice vztahů stejnopohlavních dvojic (jenom proto, že říká to, co učí Bible), je pak vnímán jako nesmiřitelný fanatik tak nějak obecně, bez ohledu na realitu.

Jak ošidné a zavádějící může takové uvažování být ukázala – pro někoho možná překvapivě - prezidentská inaugurace. Jako člověka, který má blízko k duchovnímu světu, jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít ekumenickou modlitbu v kapli sv. Václava katedrály na Hradčanech. Ač tvrdý kritik římskokatolické církve, zaujal jsem k ekumenickému setkání tolerantní, vstřícný ba pozitivní postoj (viz můj článek na blogu iDNES „K inauguraci“ z 9. 3. 2023).

Byť jsem nemohl přehlédnout katolickou dominanci programu v katedrále, zejména pokud jde o její ekumenickou část, chápal jsem, že hostitelem je katolická církev; kdyby se podobné modlitby konaly v evangelickém kostele U Salvátora „dole“ na Starém městě, bylo by ledacos jinak. V některých chvílích jsem se u televizoru poněkud ošíval, celkově jsem ale – s občasným přimhouřením očí – ocenil ekumenickou část inaugurace takto:

Je víc než dobře, že nový prezident, ač sám, jak přiznal, věřící není, zařadil do inauguračního dne také toto duchovní setkání, v němž mu představitelé církví vyprosili moudrost a Boží požehnání při výkonu veledůležitého úřadu. Není to formalita. Bezpochyby bude obojí potřebovat.

Ocenil jsem  v první řadě  princip. Pokud jde o vzdání pocty knížeti Václavovi, chápal jsem to jako akt primárně politický (dnešní hlava státu vzdává poctu jednomu z dávných předchůdců), jistěže zasazený do širšího církevního rámce.

Zde malá odbočka. Poněkud mě překvapily dva nesprávné údaje, které jsme během přenosu slyšeli od redaktorů České televize. Karol Efraim Sidon není vrchní pražský rabín, ale vrchní zemský rabín; vrchním rabínem pražské židovské obce je David Peter. Stejně tak Tomáš Holub není biskupem olomouckým, nýbrž plzeňským; v Olomouci aktuálně, po odchodu Jana Graubnera do Prahy, žádný arcibiskup nesídlí, arcibiskupství dočasně vede administrátor Josef Nuzík.

Nyní ale k tomu podstatnému. Udělal jsem chybu, když jsem byl vůči ekumenickým modlitbám v kapli sv. Václava, myšleno vůči programu tohoto setkání s prezidentem, vstřícný, vlastně nekritický? Patrně ano.

Stala se totiž zvláštní věc. Během víkendu po inauguraci jsem cítil jakési vnitřní puzení navštívit webové stránky Christnet.eu. Na nich jsem narazil na zajímavý článek „Inaugurace a promarněná možnost“. Jeho autorem je přímý účastník ekumenických modliteb v kapli sv. Václava - David Novák, předseda Rady Církve bratrské, jedné z menších českých evangelikálních církví. Ten je ve svém hodnocení mnohem méně vstřícný. Hned v úvodu píše:

O nějaké ekumeně nakonec nemohla být ani řeč, drtivou většinu času měli v režii katolíci, třeba už jen tím, že prezident byl představen především katolickému kléru.

To by ale bylo to nejméně problematické. Kazatel Novák pokračuje:

Mnohem horší byl obsah bohoslužby. Prezentoval církev, která uvízla někde v minulosti a je mimo dotek s dnešní dobou. Církev, v jejímž středu není ten, kdo ji založil.

Je pochopitelné, že Daniel Novák jako duchovní osoba klade větší důraz na náboženský rozměr celé věci (než třeba já). Také proto napsal:

Asi naivně jsem si myslel, že modlitba měla být ke Kristu, jehož prosíme, aby našeho prezidenta vedl, chránil a dával mu moudrost. Místo toho musel prezident za přítomnosti kamer a tisíců diváků stát dlouhou dobu před lebkou sv. Václava, nakonec se jí poklonit a spolu se svojí paní a dětmi před ní položit kytice.

Výhradu má k i té části setkání, v níž arcibiskup v rámci modlitby zmínil řadu světců; světců katolických. Vedle knížete Václava Cyrila s Metodějem, Ludmilu, Vojtěcha, Anežku Českou, Zdislavu, Jana Nepomuckého. Kazatel Novák to zhodnotil takto:

„Ekumenická“ bohoslužba dále spočívala v poněkud dlouhém odříkávání všech možných katolických svatých. Nechci polemizovat s modlitbami ke svatým. Ale pokud to tam muselo být a pokud jsou svatí určitými vzory víry, potom by bylo ekumenicky slušné zmínit i jiné svaté vzory, které náš národ měl, jen nebyli z katolického spektra. Třeba Chelčického, Augustu, Komenského, Karafiáta atd. Máme jich, díky Bohu, hodně a navíc výše jmenovaní by si to nepřáli. Je jasné, že to v rámci katolické liturgie ani nejde, proto bych v rámci ekumeny tento výčet vynechal a raději věnoval prostor modlitbě ke Kristu a četbě Písma.

Autora mrzí, že v daném čase nezaznělo nic z evangelia. Abych to uvedl na pravou míru, zazněla Modlitba Páně. (Předtím z Bible přečetl rabín Sidon prvních sedm veršů úvodní kapitoly knihy Přísloví, ale ta patří do Starého zákona).  Daniel Novák by chtěl víc, protože evangelium je „zdroj naší naděje. Proč se za evangelium stydět? Proč nevyužít možnosti, kdy naslouchají desetitisíce lidí?“ Takový je jeho pohled.

Možná si řeknete, o co kazateli Novákovi jde? Nechme si to vysvětlit:

Na inauguraci jsme stáli před lebkou sv. Václava a prosili o jeho pomoc. Do toho se mi (...) vracela slova (papeže) Františka: Postavme se doma před kříž, pohleďme na něj a řekněme: „S Tebou není nic ztraceno. S Tebou mohu vždycky doufat. Ty jsi má naděje.“ Škoda, že ekumenická modlitba na inauguraci vyzněla skoro stejně. Jen s tím, že se lišila v tom naprosto nejdůležitějším. Místo „s Tebou, Kriste“ bylo „s Tebou, sv. Václave“.

V té poslední větě je vyjádřen zásadní rozdíl mezi katolickým a evangelikálním křesťanstvím – a myslím, že právě na to chtěl kazatel Novák položit důraz. Když jde o ekumenickou bohoslužbu, musí na prvním místě stát Kristus, nikdo jiný. Je to správné nejen z hlediska principiálního, ale jde také o prostou slušnost. Nechat defilovat před nekatolickými duchovními a židovským rabínem katolické světce v rámci společných modliteb je poněkud chucpe.

Začal jsem osobně a stejně tak i skončím. Ani si nechci představovat, jaký další cejch by mi moji oponenti „vypálili“, kdybych ekumenické modlitby při inauguraci prezidenta Pavla podrobil stejné kritice jako nejvyšší zástupce Církve bratrské. Jak snadné je někoho označit za náboženského fanatika – než zjistíme, že náboženským fanatikem není a že mnozí zaujímají ještě radikálnější postoje. Jako například kazatel David Novák. Přesto si myslím, že ani on náboženským fanatikem není. Jen má na jisté věci svůj názor a po mém soudu dobře vyargumentovaný.

EPILOG

Kazatel Novák v závěru svého článku  píše:

Pokud vím, pan prezident a jeho choť nejsou věřící. Chtělo se mi jim říci něco ve smyslu – tohle není jediný způsob, jak vypadá křesťanství.

Přesně v tom je podstata celé věci. Mezi biblickým křesťanstvím a jeho římskokatolickou verzí zeje hluboká a obávám se, že nepřekonatelná propast. Tolerance ano, ale vzájemná. Bylo tomu tak i v kapli sv. Václava? Anebo protestantští a evangelikální duchovní, a také židovský rabín, byli nuceni ustoupit katolické dominanci? V každém případě mě Novákův článek inspiroval k hlubokému zamyšlení.