Jak Rusové k celé Africe přišli

Abych nemystifikoval: řeč je o Ruské pravoslavné církvi. Pro tu je příznačné totéž, co pro ruský (v minulosti sovětský) režim. Svévole v mezinárodních vtazích, expanzionistické způsoby chování.

V politice máme příkladů víc než dost. Ale v ruském pravoslaví? Ano, i tam. Třebaže také v této oblasti je vliv politiky víc než patrný. Neskrývané spojení trůnu a oltáře.

Pokud někdo žije v přesvědčení, že mezicírkevní rozpory se týkají západního světa, zatímco pravoslaví jich je ušetřeno, hluboce se mýlí. Pouze o nich neví. Ve většinově ateistické zemi zprávy z křesťanského světa nepatří - až na výjimky – na přední stránky novin. Na rozdíl od obvyklého rčení cherchez la femme (ve smyslu za vším hledejte ženu), platí v našem příběhu cherchez l´Ukraine (překládat jistě není potřeba).

Cesta k samostatnosti

Je přirozené, že po rozpadu Sovětského svazu a vniku nezávislého ukrajinského státu usilovalo tamní pravoslavné duchovenstvo o vytvoření samostatné národní církve nezávislé na Moskvě. Do té doby byla pravoslavná církev na Ukrajině součástí moskevského patriarchátu Ruské pravoslavné církve, což byla historická danost datující se do 17. století. V roce 1992 se část stávající církve oddělila a vytvořila Ukrajinskou pravoslavnou církev – Kyjevský patriarchát (UPC-KP), což v Moskvě nesli velice nelibě. Došlo k roztržce, kyjevský patriarcha Filaret, hlava nové církve, byl exkomunikován. Kromě toho působila v zemi historicky starší Ukrajinská autokefální (nezávislá) pravoslavná církev (UAPC). Obě církve (UPC-KP a UAPC) se v prosinci 2018 spojily, čímž vznikla Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU). Co je důležité: v lednu 2019 udělil konstantinopolský ekumenický pravoslavný patriarcha Bartoloměj I. (v pravoslaví považovaný za „prvního mezi rovnými“, asi jako jím je v anglikanismu canterburský arcibiskup) status autokefální církve, čímž se oficiálně stala nezávislou (v rámci společenství východních*/ pravoslavných církví). Pro úplnost nutno dodat, že i po vzniku PCU stále existuje také původní Ukrajinská pravoslavná církev – Moskevský patriarchát (asi 4 procenta Ukrajinců); uvedeného dodatku se po ruské agresi na Ukrajinu sice zřekla, nicméně velké důvěře v zemi se netěší a její postavení je vzhledem k okolnostem nanejvýš problematické.

*/ Kromě této skupiny existují ještě orientální pravoslavné denominace, mezi něž patří Koptská ortodoxní církev, Arménská apoštolská církev a další.

Vznik nové PCU kategoricky odmítla Ruská pravoslavná církev, a to navzdory tomu, že status udělil Kyjevu samotný konstantinopolský patriarcha. Existenci PCU hodnotí Moskva jak schizma (rozkol), ačkoli k němu sama lvím podílem přispěla – svojí netolerancí a odporem vůči právu pravoslavných Ukrajinců spravovat si své náboženské záležitosti ve své zemi po svém a nezávisle na Moskevském patriarchátu. Výsledkem je krize: rozkol mezi Moskvou a Konstantinopolí, narušení jednoty pravoslavného společenství a geopolitické napětí; to vše vrhá na křesťanství jako takové velice špatné světlo. Třebaže štěpení**/ provází křesťanství od starověku.

**/ Namátkou: vznik orientálních pravoslavných církví kvůli nesouhlasu s některými závěry chalcedonského koncilu (5. stol.), tzv. velké schizma znamenající rozdělení tehdejšího světa na katolickou a pravoslavnou část (11. stol.), reformace, vznik luterských a kalvínských církví, ustavení Anglikánské církve (16. stol.), v dalších staletích pak vstoupily na církevní scénu baptisté, metodisté, adventisté, letniční a další.

Můžeme-li hovořit o vzniku dvou táborů, prokonstantinopolského a promoskevského, pak je nutné dodat, že PCU otevřeně uznala zatím menšina ze 17 autokefálních církví: kromě patriarchátů konstantinopolského a alexandrijského je to pravoslavná církev v Řecku a na Kypru. Ostatní mají buď odmítavý nebo zdrženlivý postoj, tzn. podporují postoj Ruské pravoslavné církve.

Zaostřeno na Afriku

Alexandrijský pravoslavný patriarchát (patriarcha Theodoros II.), uznal samostatnost PCU v listopadu 2019. Reakce Moskvy byla nekompromisní. Ruská pravoslavná církev okamžitě přerušila eucharistické společenství s patriarchou Theodorem a hierarchií Alexandrijského patriarchátu. Uznání PCU označila za zradu na pravoslavné jednotě. Nezůstalo jen u slov. V prosinci 2024 oznámila Moskva vznik Patriarchálního exarchátu Ruské pravoslavné církve v Africe (exarchát – církevní území mimo hranice domácího patriarchátu). Krok je to neslýchaný. Ruská církev tím vstoupila na teritorium jiného nezávislého patriarchátu (alexandrijského), což je ovšem z pohledu závazných pravidel (kánonu) pravoslavného společenství nepřijatelné.

K tomu připomeňme, že Alexandrijský pravoslavný patriarchát zahrnuje území celého afrického kontinentu. Krok Moskvy ostře odsoudil, její angažmá považuje za rozvrácení jednoty afrického pravoslavného společenství. Podobně zareagoval i patriarchát v Konstantinopoli. Alexandrii vyjádřil podporu a založení ruské církevní struktury v Africe definoval jako otevřené narušení pravoslavného kanonického řádu. Jinak řečeno, jelikož je Afrika výlučným kanonickým územím Alexandrijského patriarchátu, zřízení ruského exarchátu nelze chápat jinak než jako nelegitimní akt. Geopolitické zájmy Ruska tak deformují církevní život.

V kontrastu s tím vyznívá postoj ruské strany jako nanejvýš arogantně. Svatý synod Ruské pravoslavné církve v lednu 2022 v závěru svého stanoviska, v němž reagoval na kritické vyjádření Alexandrijského patriarchátu, uvedl: „Vyzýváme Jeho Blaženost patriarchu Theodora II. Alexandrijského a arcipastýře Nejsvětější Církve Alexandrie, aby se zřekli své podpory ukrajinského schismatu a navrátili se na kanonickou cestu, aby byla zachována jednota svaté ortodoxie.“ Jinými slovy, buď se nám podřídíte, nebo…

Dopad v praxi

Velké množství duchovních původně Alexandrijského patriarchátu z řady afrických zemí přestoupilo do služeb ruského exarchátu, který se dělí na Severoafrickou a Jihoafrickou eparchii (diecézi). V jeho čele stojí patriarchální exarcha Afriky, metropolita Konstantin, s oficiálním sídlem v Moskvě. Pro Alexandrijský patriarchát znamená tato situace oslabení jeho církevních struktur, ztrátu kontaktu s částí místních komunit a rozkol mezi věřícími. V některých státech Afriky tak působí dvě konkurenční pravoslavné církve, což vede k otázce, která je ta pravá. Dochází k napětí mezi duchovními, rozdělení kostelů a misijních center a ke komplikacím v rámci spolupráce s místními úřady a ekumenickými organizacemi. Vedle toho je na tom Alexandrijský patriarchát finančně hůře než Ruská pravoslavná církev, která přináší do Afriky více prostředků na vzdělávací a rozvojové programy, čímž se stává pro místní atraktivnější. Alexandrie je závislá na pomoci řecké církve a v tomto smyslu „tahá za kratší konec lana“. Vedení Alexandrijského patriarchátu po právu zdůrazňuje, že misie v Africe má být duchovní službou, nikoli geopolitickou hrou.

Podle dostupných údajů měl africký exarchát Moskvy letos v únoru přibližně 350 farností ve 34 zemích afrického kontinentu s asi 250 kněžími ve 24 státech. Počet věřících není možné věrohodně určit, následující čísla je nutné brát s rezervou. Pokud jde o počet duší hlásících se k Alexandrijské pravoslavné církvi, údaje se liší od 500 tisíc do 1,3 milionu. Naproti tomu údů registrovaných v ruském pravoslavném exarchátu má být nanejvýš 30 tisíc.

Závěrem vysvětlení Moskvy, proč vlastně tento exarchát zřídila. Aby duchovní a věřící, kteří nesouhlasí s uznáním nezávislé Pravoslavné církve Ukrajiny, měli v Africe svůj duchovní domov. Jak ušlechtilé! Viděno ovšem z druhé strany, opět se potvrdilo, že co Rus uchvátí, nepustí. A když už je nucen to pustit, záhy bezohledně uchvátí něco jiného. Pod vznešeným heslem péče o blaho věřících nelze nevidět jasný zájem ruského režimu prostřednictvím církve rozšířit vliv daleko v cizině, všude tam, kde je to jen trochu možné.

●

Podklady:

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz