Jak jsem se nemýlil v premiérovi

The Israel Allies Foundation (IAF) je – ve zkratce - střechová organizace sdružující podporovatele Izraele v zahraničí. Na svém webu uvádí, že spolupracuje s americkým Kongresem a dalšími parlamenty po celém světě.

Je jich pět desítek, jmenována je i Česká republika; jako předseda této (nebojme se toho slova) lobbistické skupiny je uveden Miloslav Janulík, takto poslanec dolní komory českého parlamentu (za ANO).

Kdybychom měli v kostce vyjádřit, jaké je poslání IAF, pak jde o spolupráci v rámci aktivizace podpory pro Izrael na náboženském základě. Citát: „Věříme, že Stát Izrael má právo na mírovou existenci v bezpečných hranicích s Jeruzalémem jako svým nedělitelným, věčným hlavním městem.“

Ke klíčovým spojenců IAF patří křesťanští vůdci a křesťansky orientovaní politici. Mezi nimi nacházíme i jméno Stephen Harper, což mě osobně obzvlášť těší. Poprvé jsem ho začal vnímat jako významnou konzervativní osobnost během návštěvy Kanady v roce 2004. V zemi vrcholila kampaň před federálními volbami (28. 6. 2004) a v televizních debatách se střetli čtyři klíčoví politici: Paul Martin (Liberálové), Stephen Harper (Konzervativci), Gilles Duceppe (Quebecký blok) a Jack Layton (Nová demokratická strana). Mě okamžitě zaujal Harper, mé hostitele ovšem nikoli – bylo to v Ontariu, tradiční baště Liberálů. Intuitivně jsem vycítil, že on je tím pravým lídrem pro vedení Kanady a po návratu do ČR jsem se stal jeho fanouškem.

Harper v roce 2004 ještě nevyhrál, nicméně Konzervativci výrazně posílili a skončili druzí, zatímco vítězní Liberálové vytvořili menšinovou vládu – v 308členné Dolní sněmovně získali pouze 135 křesel (minimální nadpoloviční většina je 155). To se mi jevilo jako nadějné – a vskutku: ve volbách o dva roky později už Konzervativci zvítězili a Harper se stal federálním premiérem. Stejně jako v letech 2008 a 2011. V roli ministerského předsedy sloužil od roku 2006 do roku 2015, kdy ho porazil šéf Liberálů a nynější premiér Justin Trudeau. Harper se stal řadovým poslancem, sněmovnu ovšem v roce 2016 opustil a v zásadě také „mainstream“ kanadské politiky.

V roce 2018 byl poctěn zvolením do čela Mezinárodní demokratické unie (MDU), v Mnichově sídlící aliance středopravicových stran, u jejíhož založení stály takové osobnosti jako Margaret Thatcherová, Helmut Kohl, F. J. Strauss nebo Jacques Chirac. Z českých politických partají je členem aliance ODS.

V životopise Stephena Harpera na webu MDU mimo jiné čteme, že je „silný zastánce volného obchodu a otevřených trhů. Vedl vládu, která se soustředila na pragmatickou, růstově orientovanou hospodářskou politiku a sociální politiku řízenou výsledky ekonomiky. Pod jeho vedením Kanada snížila federální daně na nejnižší úroveň za 50 let, vytvořila 1,3 milionu nových pracovních míst, vyrovnala rozpočet a zároveň provedla zásadní investice do zdravotní péče a infrastruktury, přilákala nové investice a podpořila inovace.“

Kromě toho – a to je pro účel toho článku mimořádně důležité – patří mezi neochvějné zastánce a podporovatele Státu Izrael. Byl prvním šéfem kanadské vlády, který vystoupil v izraelském parlamentu.

Proč o něm ale píšu?

S mimořádným potěšením jsem zaznamenal, že proizraelské angažmá Stephena Harpera nezůstalo nepovšimnuto. V pátek 21. října obdržel v ontarijském městě Whitby (SZ od Toronta) cenu „Israel Allies Award“. Na akci bylo na šest stovek prominentních hostů, mezi nimi i izraelský velvyslanec u OSN. Jeho prostou, ale pravdivou myšlenkou tento článek uzavřu. Gilad Erdan poznamenal: „Kanada pod vedením bývalého premiéra Harpera ukázala světu, co to znamená postavit se za to, co je správné.“

Tak prosté to je. Osobně zažívám velký pocit uspokojení. V roce 2004 jsem se ve Stephenu Harperovi nemýlil.