Jak jsem se mýlil v předsedovi sněmovny

Poněkud ve stínu současné kontroverze mezi politiky kritizujícími plán vlády v Jeruzalémě vyhlásit suverenitu nad částmi Judeje a Samaří a jejich oponenty zůstalo stanovisko šéfa Sněmovny Radka Vondráčka.

Ne že by nebylo známé, ale větší pozornost je věnována článku tria Petříček – Zaorálek – Schwarzenberg a „protičlánku“ z autorské dílny Topolánek – Vondra - Svoboda – Kohout. Vondráčkův postoj ovšem neunikl  Lahav Harkovové  z Jerusalem Postu. Tento izraelský list usoudil, že některé Vondráčkovy pohledy mají zásadní význam a jeho text umístil na webu na začátek svého článku o české vnitropolitické debatě na dané téma:

Radek Vondráček totiž v článku „Nementorujme, důvěřujme“ (Právo, 25/5), v němž se ohrazuje proti postojům obsaženým v „prohlášení tří“, nelpí slepě na „politické modle“, kterou je dvoustátní řešení izraelsko-(palestinsko)arabského konfliktu. Prokázal, pro někoho možná překvapivě, že má mnohem širší politický rozhled než ti, kdo sveřepě věří iluzi o tom, že teprve existence dvou států – Izraele a Palestiny – přinese do oblasti mír.

Předseda české sněmovny používá formulace, které mohou znít některým uším „revolučně“; někteří je mohou dokonce nést nelibě. Kdo ale zná tamní (středovýchodní) situaci, dobře rozumí tomu, o čem Vondráček píše.

Několik příkladů. Vondráček připomíná, že „heslem a oficiální podmínkou tohoto mírového procesu byl princip dvou samostatných států“, ovšem „více než deset let žádná skutečná mírová jednání neprobíhají“. Přitom Izrael „učinil řadu vstřícných kroků“. Čtěme mezi řádky: tím, kdo odmítá jednat je druhá strana.

Dále dle Vondráčka: Palestinci si přejí žít důstojně a v míru, přičemž „jsou odhodláni najít způsob, jak to udělat, aniž by byli zajatci starých schémat a z jejich nenaplnění plynoucí frustrace“. Odvážně zní jeho „měli bychom umožnit pokus řešit konflikt jinak a nepředjímat a nehodnotit, co je dobré a co není“.

Vskutku oživující způsob uvažování. Co ale znamená „řešit konflikt jinak“? Neupínat se slepě pouze na jednu variantu řešení. Vondráček: „Jestliže izraelská politika chce dnes zkusit novou cestu k dohodě, nementorujme ji.“

Zlatá slova. Ale nejen tako: „Izraelci mají právo žít v Judeji a Samaří a Palestinci také.“ Konečně to někdo z vysokých českých politiků takto otevřeně řekl. Zde je totiž zakopán pes. Mají právo tam žít jedni i druzí - a musí se dohodnout. Přesně o to jde. (Co ale chtějí představitelé Arabů v Judeji a Samaří? Zemi bez Židů. Judefrei. - LS)

Radek Vondráček pokračuje tím, že se zdráhá používat pro Západní břeh pojem obsazené či anektované území. Proč? „Nejde o cizí stát, který se násilím připojuje k jinému. Podstatou návrhu je rozšířit izraelskou jurisdikci na část území, kterou Izrael z bezpečnostních důvodů nemůže opustit.“ Následuje věta hodná skutečného politického génia, protože postihuje alfu a omegu problému:

• Samotné používání slova anexe omezovalo budoucí řešení, které musí spočívat na dohodě obou národů.

Nikdy bych si nebyl pomyslel, že Radek Vondráček je schopen tak brilantního úsudku. Nepůsobil tak a já jsem se mýlil jsem se. Tímto se mu omlouvám.

Vraťme se ale k článku v Jerusalem Postu. Lahav Harkovová čtenáře seznamuje s tím, že debata v české politice začala sobotním (23/5) článkem v Právu, který sepsali současný a dva předchozí ministři zahraničí. Připomíná základní postuláty autorů, jakož i to, že ČR je jednou z nejpřátelštějších zemí Izraele v Evropě a často hlasuje proti návrhům EU na jeho odsouzení. Platí to i o protiizraelském stanovisku Josepa Borella, šéfa diplomacie EU, které ČR nepodpořila. Proto vyvolal „Petříčkův“ článek značnou polemiku a negativní odezvu.

Harkovová dále uvádí kritiku obsahu "článku tří" jak od premiéra Babiše, tak prezidenta Zemana. „Jde o popření dosavadní zahraniční politiky ČR vůči Izraeli, “ cituje  stanovisko Hradu.

V další části článku si Lahav Harkovová všímá stanoviska, které poskytli Právu expremiér Topolánek a tři bývalí ministři zahraničí. Uvádí to, co my doma už víme: že Topolánek + 3 podrobili postoj Petříčka + 2 zdrcující a po mém soudu brilantně vyargumentované kritice.

Redaktorka Jerusalem Postu si závěrem všímá dvou momentů v „Topolánkově“ stanovisku:

Výzvy, aby Petříček konečně podnikl kroky k přestěhování české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, neboť „strategické partnerství se neměří slovy, ale činy“. A názoru, že Trumpův plán „je cestou, která by měla přivést palestinskou samosprávu k jednacímu stolu a k tomu, aby konečně přijala zodpovědnost za vlastní stát, kterou odmítla v letech 1947, 1967, 1978, 2000, 2001, 2005, 2007, 2012 a 2015“.

Zdá se, že Petříčkův (a Zaorálkův a Schwarzenbergův) článek měl jeden důležitý pozitivní efekt. Došlo na lámání chleba a ukázalo se kdo je kdo. Někdo zklamal, někdo příjemně překvapil. A někdo potvrdil, že jsem se v jeho politickém úsudku nemýlil.