Jak jsem předběhl dobu. O osmnáct let

Přes tři stovky iráckých osobností, pravda vesměs kmenových vůdců, ale nejen kmenových vůdců, s velkým zpožděním (ale přece) naplnily alespoň symbolicky mé přání, které bylo spjato s osvobozením Iráku od diktátora Husajna.

Diktátora a agresora, slušelo by se napsat. Stačí připomenout vpád do Kuvajtu a rakety vyslané na Izrael a Saúdskou Arábii.

Každý máme nějaké touhy. Nejen v osobním životě, ale i touhy týkající se politiky, veřejného života. Mně se některé splnily v letech 1979 (mír Egypt – Izrael) a 1994 (mír Jordánsko – Izrael). A také v době nedávné: na mysli mám Abrahamovské dohody uzavřené mezi Emiráty, Bahrajnem, Súdánem a Marokem na jedné a Izraelem na druhé straně.

Stejná tužba plnila mou mysl v době, kdy bagdádský lid za technické pomoci Američanů strhl sochu nenáviděného tyrana (9. 4. 2003). Tehdy jsem doufal, že v Iráku nastanou normální poměry a že součástí těchto normálních poměrů bude i uznání Státu Izrael, uzavření mírové smlouvy mezi Bagdádem a Jeruzalémem a navázání diplomatických styků.

Ledaskomu se to může jevit jako výsledek naivního uvažování (což si nemyslím – viz odstavec níže); na druhou stranu je to snad důkaz, že jako proizraelsky orientovaný pozorovatel středovýchodního dění nejsem stoupencem myšlenky „dobrý Arab – mrtvý Arab“, ale mým celoživotním ideálem je arabsko-izraelský mír a přátelská spolupráce.

Že nejde z mé strany o prostomyslnost,  ukazuje výše zmíněná zpráva o výzvě  adresované bagdádské federální vládě, kterou 312 iráckých osobností vydalo v rámci konference v Irbílu, správním středisku iráckého Kurdistánu. Výzva obsahuje požadavek, aby se Irák připojil k Abrahamovským dohodám, ukončil válečný stav s Izraelem, uzavřel mír a navázal diplomatické styky.

Izrael tuto iniciativu slovy ministra zahraničí Jaira Lapida přivítal. Bohužel vysocí představitelé irácké federální vlády ji okamžitě odmítli. Jasná ilustrace toho, kdo na Středním východě usiluje o mír, přátelství a spolupráci – a kdo si naopak libuje v nenávisti a nepřátelství, kdo před mírem preferuje válečný stav.

Hlas míru z Irbílu je přesto hlasem naděje. A mohu-li si dovolit být trochu osobní, pak položím otázku. Byl jsem v roce 2003 naivní, nebo jsem jen o osmnáct let předběhl dobu? Napovím: to co jsem si přál já v roce 2003, k tomu došli moudrostí obdaření Iráčané - lhostejno jakého původu či vyznání – v roce 2021. Mám z jejich výzvy upřímnou radost. Kéž by to byl záblesk prvního světla na konci tunelu.