Izrael po volbách: Boj s časem (Aktualizováno)

Koaliční rozhovory o sestavení „pravicově-ultrapravicové“ národně náboženské vlády v čele s šéfem Likudu Benjaminem Netanjahuem nepokračují tak hladce, jak si mnozí představovali. Možná včetně Netanjahua.

V neděli 11. prosince končí (první) termín, v němž by měl Netanjahu (dále jen Bibi) dokončit zformování vlády, ale vše nasvědčuje tomu, že to nestihne a bude muset požádat prezidenta Herzoga o dodatečný čas. Má se za to, že Herzog vyhoví a dá mu v souladu se zákonem dalších 14 dnů. Bude ale chtít vědět, „v čem je problém“.

Abychom ale nepodlehli klamné iluzi, Bibi od dne, kdy byl pověřen úkolem sestavit vládu (13. 11. 2022) nezahálel, stejně tak jako jeho vyjednávací tým. Nemá sice připravenou komplexní koaliční dohodu či programové prohlášení vlády, nicméně ve čtvrtek ráno (8. 12.) byla oznámena dílčí dohoda s posledním z pěti koaličních partnerů, ultraortodoxní stranou Šas - týká se rozdělení míst ve vládě a Knesetu.

Podobné dohody uzavřel v minulých dnech s ostatními partnery. Jen připomeňme, že kromě Šasu je to ultraortodoxní Sjednocený judaismu Tóry (UTJ) a tři ultrapravicové formace: Náboženská sionistická strana, Židovská síla a minifrakce Noam. Počty mandátů těchto partají v Knesetu jsou následující:

Likud … 32

Šas … 11

Náboženstí sionisté … 7

UTJ …. 7

Židovská síla … 6

Noam … 1

Celkem … 64 (ze 120)

Ve čtvrtek ráno (8. 12.) bylo tedy jasné, jaké pozice ve vládě (i v Knesetu, pokud jde o vedení výborů) obdrží partneři Likudu (to podstatné uvádím níže), naopak bylo zapotřebí vyjednat rozdělení vládních křesel, která „zbyla“ (nadsázka) samotnému Likudu. V tom by zásadní potíž být neměla a do neděle (11. 12.) by se to teoreticky stihnout dalo. Zakopaný pes je v něčem jiném.

Podle dohody Likud – Šas má být předseda Šasu Arye Deri členem kabinetu. Jednak jako „dvojministr“ (vnitro, zdravotnictví – tuto specialitu nemáme jen u nás), jednak jako místopředseda vlády. Potíž je v tom, že Deri byl na začátku letošního roku (2022) odsouzen za daňové úniky. Sice „jen“ podmíněně (na základě dohody o vině a trestu, kterou prý soudce pochopil tak, že Deri odejde z politiky, zatímco Deri nikoli), nicméně zákon říká, že odsouzený člověk nemůže být po dobu sedmi let členem vlády. Proč tedy Bibi souhlasil s tím, že Deri bude mít v kabinetu hned tři posty? Jednak jde o druhou nejsilnější stranu koalice, bez níž se neobejde, jednak existují odlišné výklady na to, zda člověk, který má pouze podmíněný trest, může či nemůže být členem vlády.

Generální prokurátorka Gali Baharav-Miaraová říká, že podle jejího právního názoru nikoli, nicméně odkazuje na předsedu Ústřední volební komise Jicchaka Amita (který je současně členem kolegia Nejvyššího soudu), aby v rámci své kompetence rozhodl, zda Deri může nebo nemůže být členem kabinetu. Pokud by Amit došel k závěru, že se v případě Deriho jednalo o tzv. morálně zavrženíhodné jednání – v anglosaském právu „moral turpitude -, měl by Deri cestu do vlády uzavřenou a celá koaliční konstrukce by se mohla zbortit.

Něco takového nemůže Bibi riskovat, proto volí jinou cestu – změnu zákona. Podle The Times of Israel („Likud readies for fight against clock to pass contentious bills needed for coalition“/7. 12.) vytvořil Likud dva výbory (označme je pro lepší přehled I a II; o smyslu toho druhého bude řeč níže), přičemž výbor I má připravit změnu legislativní normy tak, aby Deri mohl sloužit ve vládě navzdory svému odsouzení, tzn. že onen 7letý zákaz činnosti v politice by se týkal pouze osob odsouzených nepodmíněně. K tomu, aby mohl být takový proces zahájen, potřebuje ovšem Bibi vyměnit šéfa Knesetu (nyní Mickey Levy z končící koalice) a nechat zvolit někoho z nové koalice, rozumí se z Likudu. Důvod je zřejmý. Předseda parlamentu drží významnou kontrolu nad legislativní agendou a může věci náležitě ovlivnit po organizační stránce (urychlit). Mickey Levy už oznámil, že po zákonné žádosti potřebné většiny poslanců (Bibiho koalice) svolá plénum k volbě předsedy Knesetu na pondělí 12. prosince. Což je mimochodem den po prvním termínu, do něhož měl Bibi sestavit vládu, takže už z tohoto důvodu potřebuje dodatečný čas (oněch 14 dnů).

Vyhráno Bibi ale nemá, protože i kdyby se podařilo v oněch dvou týdnech odhlasovat „Deriho zákon“, bezpochyby by ve věci této novely došlo k odvolání k Nejvyššímu soudu s požadavkem, aby se vyjádřil, zda je v souladu s ústavou, v Izraeli při neexistenci ústavy s příslušným Základním zákonem. Pokud by Nejvyšší soud rozhodl, že není, měl by Bibi opět problém. (Také proto chtějí někteří politici prosadit zákon o přehlasování verdiktů Nejvyššího soudu, což je ovšem v demokratické právním státě hra s ohněm.)

Výbor I má také připravit legislativu v souvislosti s tím, že lídr náboženských sionistů Bezalel Smotrič má kromě toho, že se stane ministrem financí (na polovinu volebního období v rotaci s Derim, který má tuto pozici převzít dva roky po něm a Smotrič bude zřejmě ministrem vnitra a zdravotnictví, to je ale daleko, nechme se překvapit) dostat funkci ministra na ministerstvu obrany (ovšem nikoli ministra obrany, ten bude z Likudu), kde mu bude podřízen úřad COGAT – na starosti má koordinaci vládní politiky na Judeji a Samaří (Západní břeh) a v Pásmu Gazy – a jeho civilní odbor s kompetencemi týkajícími se občanských záležitostí v Judeji a Samaří. Vzhledem k tomu, že v případě Judeje a Samaří nejde o území Izraelem anektovaná, ale spravovaná, spadá úřadu COGAT i jeho odbor Civilní správy do kompetence armády, resp. ministerstva obrany. Šéfa COGAT také dosud jmenoval ministr obrany v koordinaci s náčelníkem generální štábu, nyní má tuto pravomoc, stejně jako pravomoc jmenovat šéfa Civilní správy jmenovaného dosud armádou, převzít Smotrič jako „druhý“ ministr na ministerstvu obrany. I to vyžaduje změnu legislativy. (Šéfredaktor The Times of Israel David Horowitz: „Civilní správa, která je součástí COGAT, slouží jako jakýsi ekvivalent vládních ministerstev pro civilní záležitosti izraelského a palestinského obyvatelstva na Západním břehu Jordánu, zejména pro stavební povolení v oblasti C zahrnující 60 % území Západního břehu, kde se také nacházejí izraelské osady.“)

Zmíněný výbor II pro legislativní změny vytvořil Likud v souvislosti s tím, že nově vytvořené ministerstvo národní bezpečnosti (dosud ministerstvo veřejné bezpečnosti) připadne šéfovi Židovské síly Itamaru Ben Gvirovi, přičemž mu bude podléhat nejen národní policie, ale také útvary pohraniční policie v Judeji a Samaří, nad nimiž má nyní velitelské pravomoci armádní Divize Judea a Samaří, která je součástí Centrálního velitelství izraelské armády. Tuto organizační změnu nese armáda velice nelibě, mimo jiné také proto, že pohraniční policii v Judeji a Samaří, z logiky věci úzce spolupracující s armádou, bude nyní šéfovat politik, kterého armáda odmítla přijmout do svých řad kvůli jeho extremistickým názorům.

Toto je ovšem jen část obrazu současné izraelské politické scény, jak se vytvořila po volbách z 1. listopadu. Společností hýbou další aspekty provázející formování vlády. Liberálním a sekulárním Židům vadí, že vysokou funkci náměstka ministra v Úřadu předsedy vlády dostane Avi Maoz, člověk s otevřeně homofobními názory a netolerantní k jiným směrům judaismu než je směr ortodoxní (jmenovitě reformní a konzervativní) a s přezíravým postojem vůči ženám: na starosti má mít Úřad pro židovskou identitu, šéfovat organizaci Nativ mající v kompetenci přistěhovalectví Židům ze zemí bývalého Sovětského svazu a kromě toho má mít v agendě školní externí vzdělávací programy.

V sázce je také současná podoba Zákona o návratu, který umožňuje Židům po přestěhování do Izraele automaticky získat izraelské občanství. Podle novely z roku 1970 se mohou přistěhovat do Izraele a získat občanství také lidé, kteří mají alespoň jednoho židovského prarodiče. Část nové koalice chce tuto možnost zrušit; argumentují tím, že zhusta nejde o Židy, ale o lidi, kteří odcházejí do Izraele zjednodušeně řečeno ne z vlasteneckých, ale z ekonomických důvodů.

Jiným problémem je v článku zmíněný návrh zákona o přehlasování Nejvyššího soudu; i zde je společnost - veřejné mínění, odborná veřejnost i politická scéna - silně polarizovaná. Nejnovější zprávy zase hlásí, že ultraortodoxní strana UTJ zase volá po zákazu modlitebních obřadů u Západní zdi (Zeď nářků), které by nebyly v souladu s ortodoxním pojetím judaismu. Týkat by se to mělo jak modliteb aktivistek z iniciativy Ženy zdi, tak věřících reformní a konzervativní denominace židovské víry. Opět požadavek, který rozděluje společnost.

Jak patrno, Izrael čeká politicky poměrně horká zima.

Lidé, kteří nesledují izraelskou politickou scénu detailně, se mohou v údivu ptát, proč demokratická, liberálně-konzervativní, v principu sekulární středopravá strana Likud má zapotřebí jít do koalice s krajně pravicovými formacemi, které se zčásti doma a z větší části v diaspoře netěší diplomaticky řečeno nejlepší pověsti. Tady je vysvětlení.

JEŠTĚ ŽE MY MÁME BABIŠE

Pak se totiž lépe vysvětluje to, co se nyní děje v Izraeli po volbách. „Pozvat do vlády v minulosti trestně stíhané extrémisty?“, ptal se pan L. v jedné diskusi na blogu iDNES. Na mysli měl samozřejmě izraelskou vládu. Oni mají „trestně stíhané extrémisty“, my zase Babiše. Trestně stíhaného expremiéra, vysoce postaveného politika, šéfa strany, prezidentského kandidáta. Netanjahu (šéf Likudu, designovaný premiér) je sice o několik levelů výše (pomineme-li, že zřejmě nemá tolik peněz jako Babiš, ale také není byznysmen), ale ledacos mají společného. I on je expremiér a nadto budoucí premiér, i on stojí v čele strany, v Izraeli suverénně nejsilnější, co se voličské podpory týká (navíc se v Likudu konají primární volby, tedy jeho pozice lídra má jasnou demokratickou legitimitu) , i on je trestně stíhán a také s ním nechtějí představitelé některých jiných stran jít do koalice. Tedy kromě těch, které nyní intenzivně, byť ne zcela hladce, vyjednávají o koalici.

Co by asi Babiš dělal, kdyby ANO vyhrálo volby, chyběla mu nadpoloviční většina a ostatní strany, které by se do Poslanecké sněmovny dostaly, by s ním odmítli jít do koalice – až na jednu? Jako ilustraci jsem použil model stranických preferencí pro volby do PS, který v září vypracovala agentura Kantar.cz a 9. října 2022 o něm informoval web České televize.

Výsledky průzkumu převedené na mandáty:

ANO … 82

ODS … 55

SPD … 28

Piráti … 20

STAN … 15

Celkem … 200, minimální nadpoloviční většina … 101

ANO jasný vítěz voleb, ale potřebuje koaličního partnera. Pokud by ODS, Piráti a STAN kategoricky odmítli jít s Babišem do koalice, ale Okamura nikoli, pak by Babišovi nezbylo než tuto variantu přijmout, pokud by stál o to opět vládnout a opírat se o koaliční majoritu ve sněmovně.

V Izraeli vidíme něco podobného (ne zcela identického). Netanjahu předem věděl, a nejen před posledními volbami, že některé standardní (myšleno neextremistické) partaje středopravé či středové s ním do koalice nepůjdou, navíc se jeho strana vymezila proti výrazné osobnosti napravo, která byla ochotná ho podpořit (Ayelet Šakedová), a proto mu nezbývalo než zformovat blok, jehož podporou si mohl být jist. Jeho součástí jsou i formace, které mnozí označují jako extrémní krajní pravici (aliance náboženských sionistů – Smotrič, Ben Gvir, Maoz) a mají z nich špatné spaní. Navíc Šakedová a její Židovský domov se do Knesetu tak jako tak nedostaly.

Porovnejme tedy s českým průzkumem uvedeným výše:

Strana … počet mandátů … koalice s Netanjahuem

Likud … 32 mandátů

Yeš Atid … 24 – NE

Náboženští sionisté … 14 – ANO

Národní jednota … 12 – NE

Šas … 11 – ANO

UTJ … 7 – ANO

Yisrael Beiteinu … 6 – NE

Raam (arab.) … 5 – NEREÁLNÁ

Hadaš-Taal (arab.) … 5 – NE

Labouristé … 4 – NE

Z přehledu je zřejmé, že Netanjahu neměl na výběr a jeho manévrovací prostor byl úzce vymezen. Protože ale někteří koaliční partneři zastávají krajní politické pozice (pomineme-li, že se netěší nejlepší pověsti*) a vznáší nejrůznější požadavky, které nejsou v souladu s politickým programem Likudu jako standardní pravicovou a nikoli náboženskou stranou, jsme svědky poměrně obtížných koaličních jednání, přičemž výstupy z nich jsou velkou částí politiků i veřejnosti vnímány s obavami. Jen pro připomenutí: Netanjahu byl pověřen sestavením vlády byl 13. listopadu, na zvládnutí tohoto úkolu má 28 dnů (do 11. 12.), poté může dostat ještě dalších čtrnáct (nejspíš je dostane). Problém přitom není v samotných počtech: Likud a jeho blok mají 64 poslanců (ze 120), ale v programu a zájmech jednotlivých partají.

*Pokud si někdo pověsí doma na zeď portrét vraha, který postřílel 29 nevinných věřících při modlitbě, je to jeho volba, ale nemůže si nárokovat úctu, byť by se sám považoval za sebevětšího izraelského vlastence. Přesně to kdysi udělal Itamar Ben Gvir. Doma si vystavil obraz Barucha Goldsteina, který v únoru 1994 v muslimské části Jeskyně patriarchů v Hebronu postřílel při modlitbě 29 věřících a dalších asi 150 zranil, případně zmrzačil. Jedno ani druhé, hromadnou vražda a adoraci vraha, nelze nikterak ospravedlnit, natož „vysvětlit“ či omluvit. Jistou nevýhodou demokracie je, že i lidé s takovýmto morálním profilem mohou projít úspěšně volební soutěží a dokonce stanout na vysokém politickém postu jako členové vlády.

•

AKTUALIZACE

Ve čtvrtek 8. prosince 2022 přinesla izraelská média zprávu, že Benjamin Netanjahu požádal státního prezidenta Isaaca Herzoga o prodloužení mandátu k sestavení vlády o dalších 14 dnů, a to v souladu s článkem 8 Základního zákona: Vláda. Všeobecně se má za to, že prezident žádosti vyhoví.

V pátek 9. prosince oznámil prezident Herzog Netanjahuovi, že mu mandát prodlouží, ovšem nikoli o celé dva týdny, ale o 10 dní, tedy do 21. prosince 2022.