Íránský prezident poskytl důkaz, že tamní režim je absolutně nedůvěryhodný

Nepochybuji o tom, že i u nás jsou na různých úrovních lidé, kteří považují současnou vojenskou misi Izraele a USA za chybu. Rádi argumentují porušením mezinárodního práva.

Anebo i něčím jiným. Například Jiří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause, na webu Institutu v článku pro Echo24 6. března napsal: „Trumpova akce vůči Íránu představuje tedy maximálně riskantní dobrodružství a je obtížné si racionálně představit důvody, které amerického prezidenta k této masivní vojenské operaci vedly…“ Zde dodejme, že politické uvažování osobností Institutu rozhodně není antitrumpovské.

Jiní zase soudí, že s íránskými představiteli se místo zahájení války mělo stále jednat, další jsou přesvědčeni, že odstoupení USA od akčního plánu JCPOA během prvního Trumpova období byla chyba – Írán přece ujednání plnil. Američané to ale viděli jinak. Dvěma slovy šlo o ztrátu důvěry (jak vůči smlouvě, tak teheránskému režimu). Řečeno více slovy, podle Trumpa dohoda nemohla zabránit Íránu získat v budoucnu jadernou zbraň, neboť jeho nukleární program omezila pouze dočasně. Dalším důvodem odstoupení bylo, že JCPOA neomezila íránský program balistických raket (zásadní bezpečnostní problém, jak je zřejmé v těchto dnech), že nikterak neomezovala podporu Teheránu určenou teroristickým skupinám v regionu a neřešila jeho zločinné angažmá v blízkovýchodních konfliktech. Trumpova administrativa byla přesvědčena, že Írán může v rámci svých jaderných aspirací podvádět. To si samozřejmě „nevycucala z prstu“, ale opírala se zjištění tajných služeb.

Ti, kdo na Západě Íránu důvěřovali, chovali se stejně pošetile a neprozíravě jako britský premiér Chamberlain v roce 1938, když podlehl sebeklamu, že územní ústupky Hitlerovi zajistí Evropě mír. Jeho fatální omyl vyplaval na povrch hodně brzy: 15. března 1938 a znovu téhož roku 1. září, od kdy se datuje vypuknutí druhé světové války. V té době bylo už pozdě.

Proto, aby nebylo pozdě v blízké budoucnosti nejen na Blízkém východě, ale i z globálního pohledu, byla 28. února 2026 spuštěna masivní protiíránská izraelsko-americká vojenská operace „Roaring Lion/Epic Fury“. Stavět se proti ní je samozřejmě legitimní, ale je třeba dodat i „B“: je to zaslepený chamberlainovský postoj, který se v konečném důsledku zákonitě vymstí.

Ačkoli Írán svět ujišťoval, že ve věci svých jaderných ambicí si počíná férově, případně že žádné vlastně ani nemá, poznatky tajných služeb byly zcela jiné. Věřit Teheránu je jako věřit Hitlerovi: jde o podřezávání si vlastní větve.

Učebnicový příklad, jak proradný íránský režim je, poskytli 7. března nynější tři nejvyšší představitelé země, kteří tvoří Prozatímní radu vedení. Zatímco prezident Pezeškján se svým jménem omluvil arabským zemím a dal příslib, že „od nynějška by (íránské síly) neměly útočit na sousední země ani na ně vypouštět rakety, pokud na nás tyto země nezaútočí“, skutečnost byla zanedlouho přesně opačná. Nejen to. Další člen Prozatímní rady, šéf justice Gholam Hossein Mohseni-Ejei, prezentoval na síti X tvrdý postoj: „Území některých zemí v regionu, ať už otevřeně nebo skrytě, je v rukou nepřítele a tato místa jsou využívána k agresi proti naší zemi. Intenzivní útoky na tyto cíle budou pokračovat.“ Podobně se vyjádřil i třetí člen Prozatímní rady, předseda parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf: „Dokud budou v regionu americké vojenské základny, země v této oblasti mír mít nebudou.“ S dovětkem, že obranná politika Íránu se nadále řídí pokyny zesnulého nejvyššího vůdce.

Kdo by snad Pezeškjánovi slepě uvěřil, pouze by naletěl další íránské pohádce a mohl by se před zrcadlem ujistit o tom, jak vypadá homo stultus – člověk hloupý.

●

https://www.institutvk.cz/clanky/3347.html

https://apnews.com/article/iran-israel-us-march-7-2026-d347fd6a03185f51d670bf4e7cbf5373