Írán roztáhl pařáty až k západnímu okraji Afriky

Kdyby krátce po 21. srpnu 68 řekl Brežněv, že „nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí je a zůstane jednou z nejdůležitějších zásad sovětské zahraniční politiky“, co bychom si o tom mysleli? Že nestydatě lže, co jiného.

Stejnou větu použil v těchto mluvčí íránského ministerstva zahraničí Bahran Qassemi v souvislosti s nejnovější marocko-íránskou diplomatickou krizí.

Pokud jste o ní neslyšeli: v úterý 1/5 marocký ministr zahraničí Nasser Bourita (Násir Búríta) oznámil, že jeho země má ověřené důkazy (verified proof) o tom, že libanonské teroristické hnutí Hizballáh poskytovalo od roku 2016 výcvik a finanční podporu hnutí Polisario a minulý měsíc (tedy v dubnu 2018) mu poskytla i zbraně. Konkrétně ruské komplety země-vzduch SAM9 a SAM11.

Co s tím má společného Írán? Jednak je Hizballáh jeho spojenec, kterého Teherán finančně i materiálně podporuje. (Odbočka: A jelikož je Hizballáh organizace teroristická, je tu jasný důkaz pro podporu tvrzení, že íránský režim sponoruje terorismus.) Jednak by to bez souhlasu a podpory Teheránu prostě nešlo. Maroko říká, že v celé věci byla zaangažována íránská ambasáda v Alžíru.

Proto marocká vláda zareagovala kategoricky. Zde je citát slovenské zpravodajského webu Teraz.sk z 1/5/2018:

• „Maroko sa rozhodlo prerušiť svoje diplomatické styky s Iránom. Marocký veľvyslanec v Teheráne bol odvolaný a iránskeho vyslanca sme požiadali, aby odišiel z Rabatu," povedal minister (zahraničných vecí Bourita – LS) pre agentúru DPA.

Zbývá dodat, že povstalecké hnutí Polisario usiluje o zřízení nezávislého státu (některými zeměmi již uznaného – jde o Saharskou demokratickou republiku) na území Západní Sahary, které ovšem Maroko považuje za své teritorium a hnutí Polisario je pro něj tudíž nepřítelem číslo jedna. A ten, kdo mu poskytuje poporu a dodává zbraně,  taktéž.

Íránské ministerstvo zahraničí slovy svého mluvčího Qassemi  marocké obvinění odmítlo, přičemž součástí vyjádření Teheránu byla věta:

• Nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí je a zůstane jednou z nejdůležitějších zásad íránské zahraniční politiky.

To je ovšem další íránská lež. Sérii lží prezentovaných ajatolláhovským režimem představil světu v pondělí 30/4 – v souvislosti s jaderným programem Íránu – izraelský premiér Netanjahu a nyní se k nim přiřadila i tato, připomínající „brežněvovskou lež“ zmíněnou jako podobenství v úvodu článku.

Írán má roztažené své pařáty po celém blízkovýchodním regionu: v Iráku, Sýrii, Libanonu a Jemenu – a nyní se angažuje daleko na západě afrického kontinentu. Proti jeho detabilizačnímu počínání se vytvořila arabská koalice v čele se Saúdskou Arábii, jejímž klíčovým členem je také Egypt – a nyní se v důsledku vlastních neblahých zkušeností s Íránem může s čistým svědomím připojit (či aktivněji zapojit) i Maroko. Má íránského kazisvěta u bran svého království – a musí se mít stejně na pozoru jako Izrael - v tomto případě se  íránský nepřítel snaží zahnízdit v jeho  těsném sousedství.

Nejnovější odhalení, které přišlo ze západního konce arabského světa, opět ukázalo, že nepřítelem Arabů není Izrael, ale íránský režim s  politikou podpory teroru a destabilizace zemí jak v blízkém okolí, tak daleko za jeho hranicemi.

Lze se pak divit, že jaderné ambice takového státu vnímají ostražití politici a jejich stoupenci jako prvořadé nebezpečí?