Inspirováno děním na OH

V souvislosti s protiizraelským incidentem na OH v Riu, kdy šéf libanonské výpravy zabránil Izraelcům ve vstupu do autobusu, který je měl společně odvézt na slavnostní zahájení, bylo zmíněno, že obě země jsou ve válečném stavu.

A také bylo připomenuto, že Izrael vedl dvakrát v Libanonu válku – a tak se vlastně není čemu divit.

Podobné uvažování je nutné zásadně odmítnout. Je sice pravda, že formální válečný stav mezi oběma státy existuje (nebyla uzavřena mírová smlouva, pouze příměří), ale to neopravňuje nikoho, aby se k druhému choval jako hulvát, nota bene na olympiádě. To je poznámka z hlediska lidského.

Z hlediska politického je nutné zdůraznit, že mírová smlouva mezi Bejrútem a Jeruzalémem neexistuje nikoli kvůli nezájmu Izraele, ale Libanonu. Izraelci nemají se svým severním sousedem zásadní teritoriální spor a jejich životním zájmem je pokojné sousedství. To by ovšem musela být země cedrů normálně fungujícím státem s racionálně uvažujícími politickými elitami, Nikoli režimem se slabou ústřední vládou, kde kromě vládního vojska existují také milice jednotlivých politických a náboženských frakcí, které si zhusta jdou po krku. Dalším negativním faktorem je přítomnost syrské armády, nemalé množství palestinských Arabů s vlastními ambicemi a teroristickými organizacemi, jakož i politické a vojenské působení teroristického hnutí Hizballáh.

Jedním z klíčových problémů je neschopnost bejrútské vlády získat pravomoc nad celým územím státu a účinně bránit tomu, aby nepřátelé Izraele podnikali vůči němu z libanonského území agresivní výpady. Což je jeden ze základních předpokladů pronormální koexistenci dvou sousedních zemí v civilizovaném světě.

Ostatně obě libanonské války (1982 i 2006) byly vyprovokovány Araby v Libanonu:   libanonská vláda si nedokázala zjednat ve svém státě pořádek, nebyla s to zabránit útokům teroristů na sever Izraele – a tudíž si musel Izrael vynutit pořádek sám. Za dané situace by se stejně musel zachovat každý normálně fungující stát na světě, nechtěl-li být vnímán jako karikatura téhož, jakou v minulých desetiletích představoval Libanon.

Netvrdím, že situace v Libanonu není extrémně komplikovaná. Je. Jde ale primárně o vnitropolitický problém této země, který se ovšem zásadním a neblahým způsobem promítá do jejího vztahu vůči Izraeli. Mimo jiné i tak, jak jsme toho byli svědky v Riu.

 V Riu ještě neodezněl jeden skandál a už se Arabové postarali o další. V soutěži judistek do 48 kg byl pavouk sestaven tak, že v jednom z prvních kol měly bojovat Legentilová z ostrova Mauricius a Fahmyová ze Saúdské Arábie. Vítězka se měla utkat v druhém kole s izraelskou reprezentantkou Gili Cohenovou. Tato možnost natolik vyděsila saúdskou judistku, a zřejmě celý královský tým, že (jistěže zcela v duchu olympijských ideálů a výzvy šéfa MOV "respektujte se navzájem") se k souboji s judistkou z ostrova Mauricius nedostavila. Legentilová pak zvítězila na fusen gači - nenastoupení soupeře.

Jak patrno, tyto ubohé a trapné protiizraelské praktiky arabských (muslimských) zemí, které známe i z minulých olympiád a mezinárodních sportovních klání, pokračují i v Riu.

A do třetice snímek z plážového volejbalu po arabsku. To není vtip, ale realita této olympiády.

•

... záběr z utkání v plážovém volejbale mezi Egyptem a  Německem.  Hudba budoucnosti?  Kdo ví? (Zdroj: Ahramonline.)