Inspirace příběhem starým osmnáct století

Kartágo, po punských válkách Římany opět obnovené, začátek třetího století našeho letopočtu. Do arény vstupuje mladá žena. Slyší posměšky publika, kolem se pohybují divoká zvířata. Jistá smrt.

Jmenuje se Vibia Perpetua. Patří k urozeným obyvatelům, doma musela zanechat kojence. Uvězněna byla proto, že podle římského práva je zločinec. Jejím zločinem je křesťanská víra.

Dnes o ní víme především proto, že si po uvěznění vedla deník. Několik dní před mučednickým koncem v něm zaznamenala hluboké napětí, které prožívala: bolest z toho, že musela opustit malého syna se mísila se zoufalými prosbami otce, aby se zřekla své víry – a zachránila si tak život.

Její příběh je právem svědectvím neochvějné odvahy. Ve svých dvaadvaceti letech si byla plně vědoma toho, jakou cenu bude muset zaplatit. Přijde o život a zanechá po sobě dítě, které ji nutně potřebuje. Kruté dilema. Otec ji v žaláři navštívil a na kolenou se přimlouval, aby odvolala. Prosil ji: „Dcero, smiluj se nad mými šedinami. Smiluj se nad svým otcem, jestli si ještě zasloužím být nazýván tvým otcem.“ Nikdo z nás by nechtěl zažít podobnou situaci. Ano, bylo snadné říci slova, kterými by si zachránila život. Mnozí spolukřesťané to udělali. Našli způsob, jak držet víru v tajnosti a vyhnout se pronásledování. To ale Perpetua odmítla. Věděla, kým je. Na otázku, zda je křesťanka, odpověděla: „Jsem.“ Její osud byl zpečetěn. Věděla ale, že zapřít Krista by znamenalo něco mnohem horšího. Proto neodvolala. Proto neodvolal bezpočet dalších křesťanů čelících této hrůzné výzvě. Proto později neodvolal Mistr Jan Hus.

V aréně ji rozdivočelá kráva porazila, ale neusmrtila. Krvavé divadlo dokončil římský voják, natolik váhavý, že mu mučednice musela sama navést ruku s mečem ke svému hrdlu...

Odkaz pro dnešek

Hrozí v naší době křesťanům něco tak nepředstavitelně krutého, čím ve starověku prošla kvůli víře Vibia Perpetua a bezpočet dalších? Bohužel ano, třebaže jde spíše o výjimky a excesy. K děsivému vraždění dochází v oblastech, které se dostanou pod kontrolu islamistických teroristů, například organizace Islámský stát. Pronásledování čelí křesťané také v netolerantních režimech, ať už ateistických nebo těch, které upřednostňují pouze jednu víru. A ve svobodném světě? Z pohledu moderního člověka se mučednictví může jevit jako pozůstatek dávné minulosti, která se od naší současnosti diametrálně liší. Přesto příběh mučednice Perpetuy vyvolává otázku, která je stejně relevantní dnes jako tehdy ve třetím století. Dokážeme zachovat věrnost a udržet si své přesvědčení, když za to zaplatíme vysokou cenu, když to ohrozí naše vztahy, bezpečí nebo dokonce vlastní život? To poslední bezprostředně určitě ne, ale jsou tu i jiná nebezpečí. Jak snadné je následovat Krista, když nás to nic nestojí, resp. téměř nic nestojí. Ale co když víra vyžaduje oběti? Nejspíš ne tak drsné jako v době pohanského Říma, kdy byl v sázce samotný život. Ale přece: zůstaneme pevní ve svém přesvědčení, když nás okolní svět, svobodný, demokratický, respektující lidská práva, vyzývá ke kompromisu? Dokážeme se držet své víry, když nás kvůli ní bude čekat nepochopení, dehonestace, odmítání? Poslední čin Vibie Perpetuy těsně před smrtí – když nasměrovala ruku svého kata držícího meč – nebyl aktem zoufalství. Perpetua dosvědčila obrovskou sílu víry. Byla plně oddána Kristu, smrt pro ni nebyla koncem, ale branou k něčemu neskonale většímu, významnějšímu, úžasnějšímu.

Ilustrační obrázek. Mučednice Perpetua. Mozaika v Eufraziově bazilice v chorvatské Poreči. Zdroj: Wikimedia Commons. Public Domain.

Její příběh nás vybízí k zamyšlení nad vlastním postojem. Jsme ochotni žít se stejně upřímnou vírou, stejným odhodláním? Dokážeme říci jako ona „Jsem křesťan“ – a myslet to vážně, ať za to zaplatíme jakoukoli cenu? Právě takový je odkaz Vibie Perpetuy pro naši dobu. Její mučednictví není, nesmí být zapomenuto; je nám v našich tak odlišných poměrech inspirací a posilou ve víře. Nemusíme ji uctívat jako svatou, nemusíme se klanět před její ikonou, nemusíme zapalovat svíce na její svátek, nemusíme ba nesmíme se k ní modlit. Stačí uchovat si její památku v srdci a přijmout její příklad: když ona dokázala zachovat věrnost Ježíši tváří tvář kruté smrti, můžeme i my prokázat věrnost ve zkouškách nesrovnatelně snazších.

Jak píše apoštol Pavel věřícím sboru v Římě (8. kapitola): „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.“ Vibii Perpetuu nic neodloučilo od Ježíše, ani vězení, ani ztráta syna, ani očekávaná trýznivá smrt, ani meč vraha. Svůj zápas dobojovala do konce. To, co se jevilo jako porážka, byl ve skutečnosti triumf víry. Konečné vítězství.

Volně podle Christian Today, odkaz:

https://christiantoday.com/news/the-unyielding-faith-of-one-woman-that-shook-an-empire

Doplňující odkaz:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Perpetua

Doslov. Jako náhledový obrázek k tomuto článku jsem vybral mozaiku mučednice Perpetuy, která se nachází v Eufraziově bazilice v chorvatské Poreči. K tomu místu se váže smutná osobní vzpomínka. V době, kdy jsem v Chorvatsku pobýval, bylo to v roce 1995, země tehdy vedla osvobozovací válku s Krajinskými Srby, kteří na části Chorvatska vyhlásili separatistický stát, zemřel v západních Čech můj otec. Neměl jsem možnost vrátit se na pohřeb, a tak jsem čas posledního rozloučení prožil na dálku v tichém rozjímání v kapli zmíněné slavné baziliky.