I o Vánocích zpívají ptáci

Na Boží hod vánoční jsem byl na nohou už ve čtyři ráno a po půl hodině odešel z domu. Sám. Žena mi  zamávala z okna, vstala solidárně se mnou, ač nemusela. Nevýhoda dříve narozených: nemůžeme dospat.

Teploměr na nule, kolem mírný bílý poprašek a nikde ani živáčka.

Miluji ty chvíle. Nejsem dvakrát společenský typ, vždy mi vyhovovala více samota. Přesněji komorní vztah ve dvou než velká společnost.

Cesta k dopravnímu terminálu trvá dvacet minut. Nepředpokládal jsem, že bych potkal příliš mnoho lidí. Kdo by také po Štědrém večeru tak záhy něco pohledával venku! Jen pár mladých. Asi se vraceli – ale odkud? Ze zábavy? Z návštěvy?

Dávám pozor, abych na zrádném povrchu neuklouzl, vnímám to báječné ticho – a v tom slyším zpívat ptáka. Jsme tu sami dva. Já a on. A možná v dáli samička, která mu odpovídá.

Netuším, o jakého opeřence se jedná. Vyznám se trochu v rybách Rudého moře, ale ne v létavcích. Vnořím hlavu pod hladinu a vidím: tam je klipka, tady ostenec, za ním bodlok, u dna v symbióze garnát s hlaváčem. Ale ptáci? Mám  kamaráda z mládí, který to dokáže. Rozeznat ptactvo  podle zpěvu. Je to už víc než čtyřicet let – a dodnes má můj obdiv. Tenkrát jsem příliš nechápal, jak se může člověk zamilovat do tohoto stvoření. Dnes už to vím. Já stejně miluji korálové ryby. Je mi mezi nimi báječně. Právě tak jako mému příteli v přírodě mezi ptáky.

Nad hlavou v oparu Luna. Stříbřitý svit nebeského tělesa, které nepřestává fascinovat tím, že po jeho povrchu kráčel Člověk. Nejen proto, že se tam dokázal dopravit, ale především: že se bezpečně vrátil zpět. Vyvolává to závrať a mrazení v zádech (kdyby tomu bylo naopak).

Tu a tam minu vůz taxi, také policejní patrolu. Město pokojně spí, většinu obyvatel čeká sváteční jitro a volný den. Ne všude ale prožívají lidé „šťastné a veselé“. Blikající modré majáky sanitních aut dávají tušit, že odvrácená strana života nezná kalendář.

Blížím se k cíli. Pod mostem tiše pluje řeka, vodní zrcadlo, v němž se odráží modrý Měsíc – jako v hrané šmoulí pohádce. Terminál je opuštěný. Jsem tu jediný pasažér jediného autobusu. Pozdravím se s řidičem, usedám do přítmí paluby a v duchu se vracím k prožitému večeru. Pustit si do sluchátek vánoční koledy, nebo tiše rozjímat?

O skvělé večeři ve dvou, potěšení z dárků, pohody sváteční chvíle. Všechno krásné jsem mohl prožít především proto, že se o to postarala moje žena. To ona s péči a svědomitostí sobě vlastní připravila vánoční tabuli, napekla cukroví, vyzdobila byt, vytvořila sváteční atmosféru. Hodiny úmorné práce, abychom se pak společně dotkli této podoby štěstí.

Co mohu udělat víc, než jí veřejně poděkovat? S uznáním: bez našich manželek, partnerek, přítelkyň – a kdysi maminek, by Vánoce nebyly tím, čím jsou.

Velké díky!

•

Takové to bylo. (Foto LS)