Hradní politická kultura 2019

Je to už delší čas, co jsem dospěl k poznání, že co výjezd prezidenta Zemana, ať už do krajů či do ciziny, to větší či menší skandál, ostuda či kontroverze. Ve Vídni se to opět potvrdilo.

Tentokrát je v tom Miloš Zeman zdánlivě nevinně, ale opravdu pouze zdánlivě. I kdyby ho naše velvyslankyně nesprávně informovala (o financování Komenského školy): pakliže by Miloš Zeman byl skutečným státníkem s elementární mírou slušnosti, nikdy by se vůči Michaelu Häuplovi nemohl zachovat tak, jak se zachoval. Takto veřejně vyplísnit člověka Häuplova formátu – to se prostě nedělá.

Je to jednoznačný skandál české strany. Bez ohledu na to, kdo je vinen víc a kdo méně.

Opět platí, jako v kauze Peroutka: Zeman nevyužil příležitost mlčet a „nevyrobit“ kontroverzi. Nezachoval se moudře, velkoryse a státnicky. To, co předvedl není upřímnost, ale nezkrotná touha při sebemenší příležitosti kohokoli, i přítele, mistrovat, ponížit, negativně ocejchovat – samozřejmě veřejně, před ostatními, aby vyniklo jeho ego a jeho „pravda“ (v tomto případě bohužel lež).

Sotva se cosi dozvěděl, aniž si to jeho tým ověřil (netvrdím, že vše musí ověřovat prezident sám, na to tam má právě ten tým), už to použil jako argumentační bič vůči nevinnému člověku. Lidově se tomu říká nevidět si do úst (poněkud připomíná Erdogana, kterého zjevně nesnáší – a přitom je mu v tomto tak podoben).

Jako by Miloš Zeman zapomínal, a zdá se, že stále častěji, na jeden podstatný rozdíl. Napíšu-li já jako bloger, že Häupl nedal na českou školu ve Vídni „ani šilink“, má to podstatně jinou váhu, než když to řekne nejvyšší ústavní představitel České republiky. To není o upřímnosti či neupřímnosti, ale o odpovědnosti za vlastní slova. Chci-li si pouštět „ústa na špacír“, nemohu současně chtít být prezidentem.

Ambicí hlavy státu jako nejvyššího reprezentanta by mělo být, aby se vyjadřoval způsobem, který nebude vyžadovat omluvu (proto, že neříkám pravdu). Neboť každá omluva kalí vodu (vzájemné vztahy) – kvůli své příčině. Vrhá nedobré světlo na toho, kdo se vyjadřuje tak, že se pak musí omlouvat.

Jistě, může se stát, že se člověk zmýlí, dojde k nedopatření ve vyjádření a podobně. V takovém případě je omluva na místě a je fér ji akceptovat. U prezidenta Zemana je ovšem problém s tím, že se neřídí příslovím „dvakrát měř a jednou řež“ (převedeným do verbální roviny). Jak již řečeno, útočí při první příležitosti.

V nejnovější vídeňské kauze došlo na prezidentovu omluvu – ovšem pachuť zůstává. Nebylo to celé zbytečné? Jaký mělo smysl útočit na vídeňského exstarostu, aniž by byl zjištěn skutečný stav věcí? A vezme si z toho Hrad poučení? Nejen prezident, ale i jeho mluvčí, který se vyjadřoval na adresu politiků a novinářů způsobem nehodným postavení, v němž má tu čest sloužit této zemi.

Toto je slovník Jiřího Ovčáčka (zdroj: jeho Twitter):

• tupá antizemanovská nenávist
• odporná česká mediální žumpa
• šiřitelem dezinformací v českém prostředí není Sputnik, ale jsou to mainstreamová média ruku v ruce s českými opozičními politiky
• o nich se pak vyjadřuje takto:  nabubřelí opoziční politici, politické nuly, šašci, kteří dělají ČR jenom ostudu (být opozičním politikem, musel bych konstatovat: až po vás, pane prezidente, až po vás)

Hradní politická kultura vzor 2019. V podobném duchu psalo o disidentské opozici Rudé právo. Zřejmě platí: co se v mládí v Haló novinách naučíš, u Zemana na Hradě jako když najdeš.

Miloš Zeman to, co se ve Vídni stalo („Häuplova kauza“) nazval maličkostí. Škoda, že není tak „velkorysý“ v případě mnohem menších faulů těch druhých.