Hášimovské království Palestina?

Bez většího zájmu publikovala loni v červnu na svém webu panaarabská, Saúdy vlastněná televize Al Arabiya (svého druhu konkurence katarské TV Al Jazeera) článek „The Hashemite Kingdom of Palestine“.

Jeho autorem je saúdský právník a publicista Ali Šihabi. Obsahuje svého druhu „revoluční“ návrh, který by v případě realizace mohl vyřešit dlouhodobý konflikt mezi Izraelci a palestinskými Araby. Má však jednu zásadní vadu na kráse. Jde o alternativu takzvaného dvoustátního řešení, do kterého se většina dnešního světa doslova zamilovala. A zamilovaní, jak známo, si počínají všemožně, jen ne rozumně. Podléhají iluzím, zhusta falešným, chodí po světě s růžovými brýlemi, létají v oblacích, nerespektují „přízemní“ realitu. Zdá se, že to do jisté míry platí i v politice.

Ali Šihabi začíná svůj článek odvážně: „V zásadě nepřekonatelná mocenská nerovnováha mezi Araby a Izraelci, natož mezi Palestinci a Izraelci, hovoří pro radikální přehodnocení přístupu k řešení palestinského problému.“ Podle něj je Izrael ve své zemi pevně zakořeněn, což je realita, kterou musí okolní region přijmout, jakkoli neochotně. Autor se jako Arab drží některých zavedených vzorců při hodnocení konfliktu, s nimiž ne každý z nás bude souhlasit. Hovoří o tom, že Izrael neměl „právo“ vysídlit miliony Palestinců a kolonizovat jejich zemi, ale s pomocí britského imperialismu a za podpory USA přesně to udělal. Protože strůjci holocaustu byli Němci, spravedlnost velí, že Židé měli dostat pro svůj stát tu nejlepší část Německa, nikoli zemi palestinského lidu, který jim nijak neublížil. (Toto je častý „argument“ arabské propagandy, který zcela ignoruje historické sepětí židovského lidu s jeho pravlastí, Zemí izraelskou.) Nicméně Šihabi je dostatečným realistou na to, aby konstatoval: „Dějiny nevytváří spravedlnost, ale tvrdá síla – a Palestinci se musí s touto bolestnou realitou smířit a jít vpřed, aniž by se zdržovali falešnými nadějemi a iluzemi.“

Připomíná, že to pro ně bude obtížné, protože se jim dostalo pravděpodobně větší emocionální a politické podpory než jakékoli jiné uprchlické komunitě v moderní době. Tato podpora měla sice podobu finanční pomoci, ale zahrnovala často pouze politické proklamace, sice hlasité, které jim však návrat do jejich domovů nezajistily. Tato podpora je udržovala v klamu, která jim bránila vidět skutečnost: že většina jejich země a domovů v historické Palestině je navždy ztracena „kvůli kolonialismu židovských osadníků“. (Zde autor nesmyslně a nesprávně označuje všechny židovské obyvatele historické Palestiny, tedy i občany mezinárodně uznaného Státu Izrael, jako židovské osadníky.)

Naprosto správně ovšem Šihabi připomíná, že jiné populace uprchlíků, které nebyly krmeny iluzemi o návratu a byly nuceny přijmout tvrdou realitu trvalého vysídlení, se posunuly ve svých životech vpřed proto, že jim bylo uděleno v nových zemích občanství, díky čemuž si oni a jejich potomci vybudovali novou existenci. Autor také s trpkostí konstatuje syrovou pravdu, že iluze o návratu sloužila vnitropolitickým zájmům některých arabských režimů, protože jim poskytla záminku, aby se vyhnuly integraci palestinských uprchlíků udělením občanství. Jmenuje Libanon a Jordánsko; obě země mají na svém území miliony Palestinců zbavených volebního práva. Tyto státy se obávají toho, že když z nich udělají své občany, změní to jejich demografii a jejich režimy budou ohroženy.

Dalším argumentem proti udělení občanství je tvrzení, že Palestinci se jednou tak jako tak vrátí do Palestiny a udělení občanství by technicky by podkopalo jejich právo na návrat. Tuto politiku aktivně podporovala ze stejného důvodu také palestinská reprezentace.

PŘEDEFINOVAT PALESTINSKÝ PROBLÉM

Ali Šihabi dospěl k názoru, že palestinskou záležitost bude možné vyřešit pouze za podmínky, že bude znovu nově definována. Soudí, že nesrovnatelně důležitější než vlastnictví půdy předků je mít právní identitu – globálně respektované občanství, které člověku umožní v moderním světě efektivně fungovat. Co tedy navrhuje?

Jedním slovem: Jordánsko. Podle jeho mínění klíč k řešení palestinského problému drží Jordánsko. To se za posledních 75 let vyvinulo v relativně dobře spravovaný stát, byť ekonomicky závislý na zahraniční pomoci. Nicméně jordánskou správní infrastrukturu je zapotřebí využít pro integraci milionů Palestinců a Jordánců do moderního, přiměřeně dobře fungujícího státu, který by v době míru a ekonomické integrace se sousedy měl velkou šanci na růst a prosperitu.

Takto navrhované království by zahrnovalo dnešní Jordánsko, Pásmo Gazy a ty oblasti Západního břehu, které jsou obývané Palestinci a teritoriálně souvislé (nikoli rozdrobené na velké množství enkláv jako nyní). Šihabi se dotkl také izraelského požadavku, že údolí Jordánu musí zůstat z bezpečnostních důvodů pod jeho kontrolou: údolí by bylo nyní pod kontrolou jordánské vlády, s níž má Izrael podepsanou mírovou smlouvu. (Toto je ovšem jedno ze slabých míst návrhu – nelze už hovořit o jordánské vládě, ale o vládě nového státu, Hášimovského království Palestina.)

Pokud jde o Jeruzalém, tak přestože Arabové ani muslimové nemají naději, že by z něj Izrael vytěsnili, je město vzhledem ke své symbolice klíčovým vyjednávacím trumfem v palestinských rukou. Formální vzdání se jakýchkoli palestinských nároků na Jeruzalém (s odpovídajícím uspořádáním svatých míst) by mohlo být vnímáno jako důležitý ústupek použitelný k zajištění jiných bodů návrhu. Koneckonců Palestinci jsou jedinou stranou, která to může udělat.

Šihabi míní, že Palestinci v arabských zemích, např. v Libanonu, by se mohli stát občany tohoto rozšířeného království a zároveň získat plná práva k pobytu v Libanonu. Uvádí podobnost s postavením, jaké mají občané EU v unii mimo mateřskou zemi. To by Palestincům umožnilo získat plná občanská práva jako legálním zahraničním rezidentům, aniž by to ovlivnilo místní politické nebo sektářské poměry v těchto arabských zemích. Autor má také představu, že země GCC (Rada pro spolupráci v Zálivu), EU, USA, Kanada a další by mohly napomoci tomuto řešení tím, že by držitelům tohoto jordánsko-palestinského pasu umožnily snadnější přístup na jejich trh práce.

Šihabi se nevyhýbá otázce, proč by vlastně Palestinci měli takový plán podporovat. První generace, která zažila události z roku 1948 (vznik Izraele a události s tím související) už není na světě. Pokud by jejich potomkům byl popsaný plán náležitě vysvětlen, mohli by si uvědomit, že marný boj o znovuzískání země předků by neměl být jejich prioritou. Tou by mělo být něco jiného. Smysluplný, produktivní a plnohodnotný život, čehož lze dosáhnout tím, že přestanou být lidmi bez státní příslušnosti. Autor argumentuje tím, že mnozí si tuto potřebu získat státní příslušnost uvědomují. Podle něj nemálo arabských obyvatel Jeruzaléma žádá o izraelské pasy, což bylo palestinským veřejným míněním vnímáno v minulých letech jako něco zrádného a nemyslitelného. Ze stejného důvodu nikoli malé procento Arabů ze Západního břehu a Pásma Gazy, včetně obyvatel uprchlických táborů, usiluje o exodus do Evropy.

Je samozřejmé, že takováto dohoda by musela být odsouhlasena – formou referenda - obyvateli jak Jordánska, tak palestinskými Araby, přičemž, podle Šihabiho, ti palestinští Arabové, kteří se usídlili v diaspoře a obdrželi občanství příslušného státu by do toho neměli co mluvit. Šihabi si je vědom, že odmítači tohoto řešení by se pravděpodobně uchýlili k násilí (dodávám: stoprocentně), ovšem věří tomu, že boj proti nim by byl významně posílen „podporou palestinských mas, které budou hlasovat pro toto řešení“. (Osobně takový optimista nejsem.) Šihabi zmiňuje i opačnou možnost: „Pokud by Palestinci hlasovali proti tomuto řešení, pak by kolektivně souhlasili s tím, že budou nadále nést těžké břemeno okupace a stavu bez státní příslušnosti se všemi důsledky pro časově neomezenou budoucnost.“ Pokud jde o odpor „východojordánských“ elit, autor soudí, že jejich negativní postoj by se podařilo zpacifikovat za pomoci USA, Izraele a zemí GCC, které na ně prý mají značný vliv. Přitom „role těchto vlád bude naprosto zásadní při tlaku na Jordánce, aby souhlasili“. Hlavním městem nového státu by byl Ammán, pokud jde o státní zřízení, jednalo se o monarchii, v níž by i nadále vládla vládne současná hášimovská dynastie. Nynější Palestinská autonomie by byla zrušena. Nové království s patnácti až dvaceti miliony obyvatel, velkým domácím trhem a otevřenými hranicemi se sousedy Jordánska včetně Izraele by mohlo mít velkou šanci stát se ekonomicky životaschopným.

Osobní slovo autora článku na závěr. (1) Nejde o něco úplně nového. Na přelomu 40. a 50. let minulého století byl svět svědkem čehosi podobného. Tehdejší Zajordánsko připojilo se souhlasem palestinskoarabských představitelů Západní břeh, který jeho armáda dobyla v první arabsko-izraelské válce (1948/1949), čímž vznikl nový stát – Jordánsko. Zajordánský panovník se stal vladařem obyvatel žijících jak v Zajordánsku, tak na Západním břehu (Pásmo Gazy do tohoto státního útvaru nepatřilo).

(2) Ačkoli si nedělám sebemenší iluze, že Šihabiho plán bude realizován, alespoň ne v dohledné době, považuji ho za významný: ukazuje, že dvoustátní řešení má alternativu, není jediné možné, jak jsme dnes a denně ze všech stran přesvědčováni. Pozitivní je, že alternativy k němu se nerodí pouze v hlavách izraelských politiků a intelektuálů, ale také v hlavách rozumně uvažujících elit na arabské straně.