Finsko: Proč je odsouzení křesťanské poslankyně problematické

Konzervativní křesťany, kteří se v záležitostech sexuální etiky drží biblického učení, doslova šokovalo březnové odsouzení Päivi Räsanenové finským Nejvyšší soudem.

Tím se v rámci Finska završila jedna neuvěřitelná soudní kauza. Pokračovat bude před Evropským soudem pro lidská práva.

Nejprve si oživme, o čem celá ta záležitost vlastně je. 30. října 2025 stanuli před finským Nejvyšší soudem Päivi Räsänenová a Juhana Pohjola. Ona je poslankyní finského parlamentu za křesťanské demokraty a bývalá ministryně vnitra, on luterským biskupem. Co spáchali? Veřejně zastávali biblické učení týkající se homosexuální intimity a manželství. Jejich kauza nemá jen náboženskou dimenzi, ale také politickou. Jde v ní o svobodu slova. Verdikt byl vynesen letos 28. března 2026. Vrátím se k němu níže, po stručné rekapitulaci případu.

Všechno začalo v roce 2004, kdy Räsänenová, věřící luteránka, napsala brožuru „Jako muže a ženu je stvořil“, v níž objasňovala biblický pohled na manželství (pouze vztah muže a ženy) a homosexuální intimitu z křesťanských pozic. Brožuru vydal Pohjola jako biskup Finské evangelické luterské misijní diecéze v nadaci Finnish Luther Foundation. Původně byla určena pro vnitřní potřebu církve, později se ale dostala na internet, což bylo hodnoceno jako přitěžující okolnost. Zatímco v záležitosti brožury byli souzeni oba, další dvě obvinění se týkala pouze Räsänenové.

V červnu 2019 zveřejnila na tehdejším Twitteru příspěvek, v němž dotazem reagovala na skutečnost, že její (luterská) církev se stala oficiálním partnerem pochodu homosexuálních aktivistů „Helsinki Pride 2019“. Ptala se, jak může být učení církve založené na Bibli v souladu s tím, že hanba a hřích jsou stejnou církví považovány za věc hrdosti. K tweetu připojila snímek jednoho biblického oddílu, v němž se apoštol Pavel, závazná autorita pro všechny křesťany bez rozdílu vyznání, vymezil vůči homosexuálním praktikám jednoznačně kriticky. Ve stejném roce se také vyjádřila v souladu se svým přesvědčením v rozhlasové relaci Yle Puhe, jejíž téma znělo „Co by si Ježíš myslel o homosexuálech?“. Tento bod žaloby byl ale později prokuraturou stažen.

Než se případ dostal k Nejvyššímu soudu, zabývaly se jím dva soudy nižší instance. V lednu a únoru 2022 stanuli oba před stolicí prvního stupně, v srpnu a září 2023 následovala odvolací stání. V obou případech byl verdikt stejný: zproštění obžaloby, trestný čin nespáchali, oba jsou nevinní. S tím se ale obžaloba nesmířila a odvolala se k Nejvyššímu soudu (s výjimkou záležitosti týkající se rozhlasové relace Yle Puhe – zde platí zprošťující verdikt odvolacího soudu z roku 2023). Rozsudek z 26. března 2026 je z poloviny šokující.

Pětičlenný senát jednomyslně rozhodl, že post na Twitteru z roku 2019 nenaplňuje znaky trestného činu podněcování, protože „svůj názor mimo jiné odůvodnila citací biblického textu“, a Räsänenovou zprostil viny. Naproti tomu v kauze brožury „Jako muže a ženu je stvořil“ rozhodl o vině obžalovaných. Tři soudci proti dvěma se přiklonili k názoru, že se jednalo o urážlivé šíření nenávisti proti skupině osob, uznal je vinnými a odsoudil. Naštěstí ne do žaláře, ale k finanční pokutě. Räsänenovou ve výši 1,8 tis. eur, Pohjola má zaplatit 1,1 tis. eur a Finnish Luther Foundation pět tisíc eur. Soud současně nařídil, že sporná vyjádření obsažená v brožuře musí být „z veřejného prostoru odstraněna a zničena“. (Podobnost s inkvizicí nikoli náhodná.)

Nejvyšší soud klade oběma za vinu, že „zpřístupnili veřejnosti a způsobili, aby jako veřejně dostupné zůstaly názory, které urážejí homosexuály jako skupinu na základě jejich sexuální orientace“. Současně ale konstatoval, že text, který tvořil základ pro odsouzení, neobsahoval podněcování k násilí ani srovnatelné výhrůžky podněcující k nenávisti. „Z hlediska povahy trestného činu se tedy nejedná o zvlášť závažné jednání“, což ovšem oba odsouzené sotva může uspokojit, neboť ve hře je něco podstatně závažnějšího: svoboda slova, klíčový pilíř demokratické společnosti.

Räsänenová 8. května 2026 oznámila, že se odvolá k Evropskému soudu pro lidská práva. Vysvětlila: „Nejde pouze o moji svobodu projevu, ale o svobodu každého člověka ve Finsku. Příznivé rozhodnutí by mohlo přispět k tomu, aby další nevinní lidé nemuseli procházet podobným utrpením jen proto, že sdílejí své přesvědčení.“

●

Odsuzující části verdiktu si na serveru Christian Today všímá Martin Davie, anglikánský teolog evangelikálního směru (“Understanding the reasons for the conviction of Päivi Räsänen“/10. 5. 2026). Přibližuje, že o trestném činu, za který byli oba odsouzeni, pojednávají odstavce 45 až 47, 51, 57 a 58 rozsudku, přičemž se u jednotlivých pasáží zastavuje. Úvodem uvádí, co soudu v textu brožury vadí. Přesvědčení Räsänenové, že „základní příčinou sexuálně abnormálního citového života jsou poruchy související s psychosexuálním vývojem a že vědecké důkazy ukazují, že homosexualita je poruchou psychosexuálního vývoje“. Podle soudu obžalovaná popírá tvrzení, že homosexualita je přirozenou a zdravou variantou sexuality. (Zastávat něco takového nemůže, když Bible říká pravý opak – LS.) „Dále (obžalovaná) uvedla, že za určitých podmínek je možné, aby se lidé s homosexuání identitou začlenil do normálního heterosexuálního citového života, a dospěla k závěru, že gay kultura je součástí sexuální abnormality jako celku,“ konstatoval soud. Na pomoc si vzal stanovisko finského Národního ústavu pro zdraví a sociální péči z roku 2020, které označuje za důkaz toho, že podle současné medicíny a psychiatrie je homosexualita považována za běžnou součást spektra lidské sexuality.

Dále rozsudek konstatuje, že homosexualita „není považována za fyzickou ani duševní nemoc či srovnatelnou poruchu a neexistují žádné medicínské důvody charakterizovat homosexualitu jako poruchu psychosexuálního vývoje, psychickou poruchu, vývojovou poruchu nebo vývojovou abnormalitu ve vztahu k heterosexualitě ani jako psychopatologickou poruchu či perverzi,“ z čehož dovozuje: „Tvrzení, že homosexualita je poruchou psychosexuálního vývoje, je tedy ve světle převládajícího lékařského názoru nesprávným tvrzením, které lze považovat vůči homosexuálům za urážlivé.“ Nejvyšší soud pak ozřejmil, v čem spočívá jeho další výhrada proti obsahu brožury: homosexuálové nejsou prý dle autorky považováni za rovnocenné s heterosexuály, jelikož homosexualita není považována za přirozenou variantu sexuality a je označována za sexuální abnormalitu, zatímco heterosexualita je prezentována jako normativní standard, k němuž homosexuál může případně dospět. Soudci také upozornili, že brožura neřeší otázku homosexuálů z hlediska problémů, s nimiž se musí potýkat, ale prezentuje ji jako poruchu psychosexuálního vývoje, která je v textu spojována s homosexualitou jako takovou, tj. se všemi homosexuály jako skupinou.

V odstavci 51 se verdikt věnuje „údajně urážlivým pasážím uvedeným v obžalobě“ (na něž upozornila obhajoba), neboť ty se netýkaly ani tak projevu náboženství či víry, například vyjadřování názorů založených na textech považovaných náboženstvím za posvátné nebo obecně na náboženském přesvědčení, ale především argumentace vycházející z autorčiných společenských a medicínských názorů. (Räsänenová je původní profesí lékařka – LS.) „Nejvyšší soud je toho názoru, že svoboda náboženství nechrání prezentaci názorů, které s náboženstvím nesouvisejí, ani když jsou podávány v rámci náboženského textu,“ uvádí se v rozsudku. Soud tím jinými slovy říká, že ochrana náboženské svobody se vztahuje pouze na náboženské výroky a přesvědčení, nikoli automaticky na všechny společenské či medicínské názory jen proto, že se objeví v náboženské publikaci nebo jsou prezentovány věřícím člověkem.

Tím se dostáváme k odstavcům 57 a 58 verdiktu, v nichž se dozvídáme, že soud „dospěl k závěru, že nesprávná a urážlivá tvrzení o homosexuálech uvedená v brožuře mohla přispět k udržování a posilování negativních a dokonce diskriminačních postojů, které jsou proti homosexuálům ve finské společnosti často namířeny“. Zejména vzhledem k tomu, že Räsänenová je všeobecně známou poslankyní parlamentu, „mohlo zveřejnění těchto výroků přispět k udržování představy, že je přijatelné takováto tvrzení o homosexuálech pronášet,“ píše se v rozsudku. Soud se pak znovu vrátil ke stanovisku Národního ústavu pro zdraví a sociální péči, které říká, že byly zkoumány dopady diskriminace homosexuálů, negativních postojů a šikany vůči nim a bylo zjištěno, že jsou spojeny s rizikem, že vyvolají deprese, úzkost a mohou vyústit v sebepoškozování. To podporuje názor, že veřejné šíření nesprávných a urážlivých tvrzení o homosexuálech je škodlivé. Proto Nejvyšší soud považuje zásah trestního práva vůči Räsänenové za nezbytný navzdory jejímu právu na svobodu projevu a náboženskou svobodu. (Řečeno lapidárně, učí-li Bible, že homosexuální intimita je ohavnost a hřích, můžete tomu svobodně věřit, ale nesmíte to svobodně veřejně říkat – LS.) Verdikt končí konstatováním, že sporné výroky v brožuře „urazily homosexuály jako skupinu na základě sexuální orientace“ a že „posouzení tohoto jednání jako trestného není neslučitelné se svobodou projevu ani náboženství“.

Po tomto představení klíčových tezí vyplývajících z odsuzující části verdiktu si nyní všimněme dílčího závěru Martina Davieho. Podle něj z výše uvedeného vyplývá trojí: 1. Räsänenová byla shledána vinnou kvůli tomu, že učinila údajně vědecky nesprávné prohlášení o povaze homosexuality, a to konkrétně, že se jedná o poruchu psychosexuálního vývoje. 2. Důvod, proč musí být její postoj označen jako nesprávný, tkví v tom, že Národní ústav pro zdraví a sociální péči v roce 2020 uvedl, že „neexistují žádné lékařské důvody pro to, aby bylo možné charakterizovat homosexualitu jako poruchu psychosexuálního vývoje. 3. Jelikož její nesprávný názor mohl přispět k psychologicky škodlivým diskriminačním postojům vůči homosexuálně orientovaným lidem, dopustila se vůči nim trestného činu podněcování.

Podle Davieho v těchto třech bodech nacházíme tři teze, které se staly dominantní jak ve Finsku, tak obecně v celém západní světě. Teze I. Věda je „bohem“. V tom smyslu, že je vnímána jako nejvyšší a nezpochybnitelný arbitr pravdy. Pro finské soudce bylo irelevantní, jestli teologie zastávaná Räsänenovou je správná či nikoli, jelikož šlo pouze o její náboženský názor. „Kdyby jednoduše řekla, že ti, kdo se věnují homosexuálním aktivitám, jsou hříšníci proti Bohu a budou při Posledním soudu zatraceni, pak by žádný problém nenastal. Protože se ale odmítla »řídit vědou« (abychom použili frázi, která se hodně používala během covidu), padla na ni trestní odpovědnost. Teze II. První teze, že „věda je bůh“, je autoritativně prohlašována za pravdu prostřednictvím tzv. autorizovaných zdrojů. Stejně jako v minulosti byla za autoritativní považována prohlášení církve, nyní je to prohlášení Národního ústavu pro zdraví a sociální péči (a v jiných zemích obdobné instituce), jehož úsudku a závěrům se všichni musí povinně podřídit. Teze III. I když jednotlivec nezpůsobí újmu na životě nebo majetku skupině lidí, přesto může být považován za někoho, kdo se provinil proti zákonu, pakliže jim způsobí psychickou újmu tím, že vůči nim pronese „nesprávná a urážlivá prohlášení“ (což se někdy označuje zkráceným termínem hate speech - nenávistná řeč).

Davie staví vůči těmto třem tezím svůj kritický pohled. Ad I. Věda není Bůh. Stejně jako teologie, i věda představuje lidský pokus o pochopení reality světa a vesmíru, v němž žijeme. Stejně jako
v případě teologického bádání, jsou i výsledky vědeckého bádání omezené a omylné. Věda je lidským počinem; lidé nedisponují schopností všechno vědět, dělají chyby a jsou náchylní věřit nebo tvrdit věci, které nejsou prokázané jako pravdivé, nebo dokonce hlásat věci, o nichž se ví, že pravdivé nejsou - a to vlivem skupinového myšlení (nekonformní, „stádní“ uvažování – LS) nebo nejrůznějších tlaků, akademických, komerčních či politických. Každý, kdo studoval dějiny vědy, si je toho vědom a předstírat opak by byla pošetilost. Ad II. Stejně jako jednotliví vědci, i tzv. vědecké autority (které, když na to přijde, jsou skupinami jednotlivců) se mohou mýlit. Historie nabízí bezpočet příkladů. Odvolávání se na vědecké autority bylo kdysi použito k ospravedlnění názoru, že některé rasové skupiny jsou nadřazené jiným, že muži jsou nadřazení ženám, že sociálně nebo rasově nevhodní jedinci by měli být sterilizováni a že je dobré provádět lobotomii u lidí s duševním onemocněním - to vše byla na vědě založená přesvědčení, která dnes oprávněně odmítáme. Finští soudci se proto pohybují na velmi tenkém ledě, když tvrdí, že Räsänenová se mýlí (a je tedy trestně odpovědná), protože nepřijala prohlášení Národního ústavu pro zdraví a sociální péči. Ad III. Kritiku třetí teze rozdělil Davie do tří bodů.

A) Pravda je pravda a nesmí být cenzurována. Pokud se vydáme cestou, kdy budeme tvrdit, že nikdo nesmí říkat, že věda něco naznačuje, kvůli psychické újmě, kterou by takové tvrzení mohlo způsobit zranitelným menšinovým skupinám, skončíme tím, že ochromíme vědecký výzkum. Aby se věda mohla rozvíjet, musí mít vědci možnost vyslovovat kontroverzní a nepříjemné myšlenky a ostatní lidé musí mít svobodu na tyto myšlenky odkazovat. Pokud lidé chtějí reagovat na ty, kdo tvrdí, že věda dokazuje, že přitažlivost k osobám stejného pohlaví je „poruchou psychosexuálního vývoje“, správnou reakcí není odvolávat se na trestní právo, aby byl takový názor umlčen, ale věnovat se zveřejňování důkazů, které dokazují, že takové tvrzení je z vědeckého hlediska mylné. B) Existují důkazy, že ty konzervativní církve, které neuznávají legitimitu stejnopohlavních vztahů, mohou být pro duševní zdraví osob LGBT orientace prospěšné. Píše o tom Peter Ould, britský publicista a anglikánský teolog evanglikálního směru, v textu „Church teaching and LGB mental health“, kterým reagoval na britskou zprávu spojující problémy s duševním zdravím u lesbiček a gayů s učením konzervativních církví. Argumentuje: „Výzkumné důkazy naznačují, že se jedná o nesprávnou souvislost - konzervativní církve mohou naopak pomáhat snižovat depresi a další problémy s duševním zdravím u členů této komunity a jejích příznivců.“ C) Argument, že je nutné předcházet psychické újmě, je ve skutečnosti součástí nového liberálního autoritářství, které využívá odvolávání se na údajnou potřebu chránit oběti útlaku jako záminku k potlačování odlišných názorů. Jak vysvětluje Carl Trueman ve své knize Strange New World: „Tvrzení, že určité narativy působí psychologický útlak, zní dnes mnoha lidem přesvědčivě, protože moderní člověk vnímá sám sebe především psychologicky. Cokoli narušuje naše psychické pohodlí nebo naše vlastní sebepojetí, je pak automaticky chápáno jako něco špatného, utlačujícího a je nutné se tomu bránit. Postavení oběti získalo samo o sobě téměř morální hodnotu a každý, kdo dokáže používat jazyk oběti a útlaku, tím získává významnou, někdy téměř neodolatelnou kulturní moc. Svoboda slova a akademická svoboda jsou pak vnímány jen jako prostředky, kterými silnější utlačují a vytlačují slabé. Skutečné svobody je podle tohoto pohledu dosaženo tehdy, když jsou tyto tradiční svobody omezeny a nahrazeny autoritářstvím zaměřeným na ochranu obětí.“

Martin Davie uzavírá: „Právě tento autoritářský přístup zaměřený na oběti je patrný v případě odsouzení Räsänenové. Liberální stát kriminalizuje odlišné názory, aby ochránil údajné oběti konzervativního křesťanského učení. Kulturní, případně v této kauze právní moc je využívána k umlčení vědecké diskuse. Z toho plyne, že ve své kritické reakci na odsouzení Räsänenové musí být křesťané konkrétní. Nestačí obecné apely požadující ochranu svobody slova. Je zapotřebí jasně vysvětlovat, proč je její odsouzení problematické, a to z důvodů, které jsou uvedeny v jeho (a ve volné české verzi také v tomto) článku.

●

Volně podle:

https://www.christiantoday.com/news/understanding-the-reasons-for-the-conviction-of-paivi-rasanen

https://yle.fi/a/74-20224925

Odkaz