Eurovize 2026: Na okraj prvního a druhého semifinále

Zažívám letos v souvislosti s eurovizním písničkovým kláním malé velké osobní jubileum. Soutěž jsem poprvé slyšel před neuvěřitelnými padesáti lety.

(I) Bylo to v dubnu 1976 ve vysílání BBC Radio 2 na dlouhých vlnách. Soutěž tenkrát hostilo Nizozemí, zvítězila britská skupina Brotherhood of Man s písní „Save Your Kisses For Me“ (u nás ji pak převzalo duo Vondráčková-Korn jako „Já půjdu tam a ty tam“). Skladba to byla natolik efektně vykalkulovaná, že jsem se začal zajímat o tuto přehlídku blíže (soutěž se v té době jmenovala Velká cena Eurovize) a s výjimkou několika ročníků (vojna apod.) ji sleduji s větším či menším nadšením dodnes. Vlastně jsem u ní i zestárl – začínal jsem ve dvaceti, letos mi je sedmdesát…

Právě proto, že Eurovizi poměrně dobře znám a jsem realista, nikoli nekritický fanoušek, ale ani netolerantní odpůrce, vím své. Naprostá většina skladeb skončila v trvalém zapomnění a jen několik mě za to půlstoletí oslovilo. Nechci opakovat mnohokrát akcentovaný úspěch a raketový nástup skupiny ABBA po triumfu v Brightonu 1974; eurovizních písniček, které se mi prostě líbí a které si rád pro sebe zahraju doma na klávesy, je celá řada. Ačkoli nejsem žánrově nikterak vyhraněn, nebudu zastírat, že miluju melodie, které mají na první poslech „hitový potenciál“ – a takové se na Eurovizi vždycky najdou, třebaže i v této oblasti je to víc a víc obtížnější.

Co má na Eurovizi co dělat Izrael?

Je o mně známo, že mám zvláštní kladný vztah k Izraeli a tudíž s obzvláštním zájmem sleduji účinkování a umístění jeho interpretů na eurovizních soutěžích. Ty mimochodem čtyřikrát vyhráli. Například v roce 1979 na domácí půdě s mimořádně zdařilým šlágrem „Hallelujah“ (u nás je známá pod názvem „Hrajme píseň“). Je v tom jistý paradox. Tento izraelský eurovizní hit byl ve zmíněné české verzi vysílán v komunistické Československé televizi v závěru zábavního pořadu Abeceda v druhé polovině 80. let, a to přesto, že stejná televize v té době vyřazovala izraelské písničky z vlastních záznamů eurovizních soutěží (s českým průvodním slovem Miloše Skalky). Pokud by někoho zajímalo proč, tak z politických důvodů.

Snaha eliminovat Izrael z Eurovize přetrvala v různých podobách do současnosti. Patrné je to i v diskusích pod články o letošním prvním semifinále, kde se opakovaně setkáváme s názorem, jak je možné, že neevropský Izrael se účastní evropské soutěže, v horším případě, že izraelští soutěžící nemají na Eurovizi co dělat. Nezbývá než trpělivě vysvětlovat princip. Soutěžní přehlídku pořádá Evropská vysílací unie, jejímiž členy jsou veřejnoprávní mediální organizace (TV a rozhlas) primárně z Evropy, ale také ze zemí z jiných kontinentů. Izrael byl přijat za řádného člena v roce 1965 a má tudíž plné právo podniku Eurovision Song Contest se zúčastnit. Premiéru si odbyl v roce 1973, jak již zmíněno čtyřikrát zvítězil a třikrát Eurovizi hostil.

Kromě nepřátelské kampaně založené na falešném geografickém důvodu čelí Izrael nenávisti z důvodů politických. Hysterický odpor proti účasti izraelských umělců na Eurovizi vygradoval v této době, přičemž jako záminka slouží protiteroristická válka izraelské armády v Pásmu Gazy. Aktivisté zcela ignorují agresi Hamásu jako proxy spojence Íránu a počínají si stejně pošetile, jako kdyby žádali vyloučení Ukrajiny proto, že se brání agresi ruské (a zabíjí tak ruské vojáky). Pěti zemím vydírání ve stylu „buď Izrael, nebo my“ naštěstí nevyšlo a tak se samy o tuto show připravily. Jenom pro pořádek a zřejmě zbytečně připomenu, že jde o Irsko, Island, Nizozemí, Slovinsko a Španělsko, přičemž vedle bojkotu soutěže přistoupily televize v některých z těchto zemí také k bojkotu přenosů z Vídně. Slovinská televize sdělila, že místo Eurovize bude vysílat cyklus „Glasovi Palestine“ (Hlasy Palestiny), v němž „prostřednictvím filmů, dokumentů, diskusních pořadů a analýz osvětlí příběhy lidí a širší kontext aktuálního dění na Blízkém východě“. Nezbývá než tamním divákům popřát ostrý obraz a kvalitní zvuk – a také dobrou zábavu. A zeptat se, kdo že to mezinárodní hudební soutěž vlastně politizuje.

Nekulturní barbaři na kulturní akci

K televizní obrazovce jsem v úterý 12. května usedl s lehkým rozechvěním. Se sluchátky na uších jsem letmo zavzpomínal, jak v podkrovním mládeneckém pokojíku před oněmi pěti dekádami začala moje „eurovizní éra“. Tentokrát jsem si v zájmu zachování momentu překvapení předem žádnou soutěžní písničku na YouTube neposlechl a vše si tedy vychutnal v opravdové premiéře. Po pravdě řečeno, první semifinále po hudební stránce příliš nápadité nebylo, nicméně několik skladeb mě zaujalo a jsem rád, že postoupily do finále, byť ne všechny z mých tipů. Izraelská skladba „Michelle“ v podání Noama Bettana patřila k tomu lepšímu a jsem rád, že postoupila, byť s vítězstvím v sobotu počítat nelze. Značně mě ale rozladily výkřiky z publika, které zaznamenaly ruchové mikrofony na začátku Bettanova vystoupení – podle serverů tam kdosi, po mém soudu někdo, kdo se zúčastnil proto, aby hudební svátek zneužil k politické propagandě, tedy kulturní barbar na kulturní akci, vykřikoval „Stop genocidě“. Bylo to tak rušivé, že jsem si po skončení přenosu musel poslechnout studiovou nahrávku songu „Michelle“, abych si ji patřičně vychutnal.

Nadějné je, že navzdory poměrně masivní protiizraelské kampani izraelský soutěžní příspěvek do finále postoupil. I to je dílčí vítězství.

●

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

(II) Aniž bych chtěl vozit písek na Saharu, pro pořádek uvedu, co bylo během druhého semifinále stejné. Dějiště Wiener Stadthalle a hostitelé, Victoria Swarovski a Michael Ostrowski. Stejně i Emily Busvine v green roomu.

Nová byla patnáctka soutěžících, mezi nimi i české želízko v ohni – Daniel Žižka a jeho píseň „Crossroads“. Mimoděk jsem si vzpomněl na skladbu Václava Neckáře „Křižovatky“, která vznikla rok předtím (1975), než jsem slyšel Eurovizi poprvé – ovšem Žižkovy a Neckářovy „Křižovatky“ se od sebe liší asi jako „nebe a dudy“. Eurovizní píseň je příliš pomalá, „utahaná“, skvělý hlas jistě, ale sotva zapamatovatelná, hrozí pocit nudy a obava, že song nikam nesměřuje, pomineme-li prezentaci zpěvákova rozsahu, není zle vymyšlená, horší je celkový dojem. Naproti tomu „Křižovatky“ Neckáře s Bacily jsou energické, mají drive a skvělou finální gradaci. Tuto píseň, nikoli Žižkovy „Crossroads“, si lidé rádi poslechnou cestou v autě, domnívám se. Ale je to jen mé ryze subjektivní hodnocení.

Přiznám se, že jsem si během čtvrtečního semifinále zapsal sedm písní, které bych poslal do závěrečného klání – a český soutěžní příspěvek mezi nimi nebyl. Z oněch sedmi jsem se s mezinárodním publikem a národními porotami shodl na čtyřech skladbách.

Bizár? Částečně ano

Mnozí kritici vyjadřující se v internetových diskusích píší o eurovizním bizáru, maškarádě a tak podobně. Z velké části mají pravdu. Ani já jako člověk, který tuto soutěž sleduje půl století, nejsem zdaleka srozuměn se vším, co mimohudebního je na této akci k vidění, přičemž je to co dekáda horší než lepší, ba až obludně výstřední. Tytam jsou doby, kdy se jednalo o „normální“ popovou soutěž, bez všemožných „excesů“ a jejího postupného zamořování progresivismem. Opět hovořím pouze sám za sebe: jestliže vítězství trans ženy Dany International z Izraele v Birminghamu v roce 1998 bylo „na hraně“ a vše zachránil jeho/její skvělý hit „Diva“, pak za hranou a zlomovým bodem bylo kodaňské vystoupení Thomase Neuwirtha alias „vousaté zpěvačky“ Conchity Wurst v roce 2014. Od té doby se Eurovize vydala směrem, s nímž mám z jistých důvodů obrovský problém. Přesto jsem na ni s ohledem na dávné ročníky konané v dobré tradici a také kvůli nostalgii nezanevřel. Některé progresivistické, místy až infantilní projevy musím prostě přehlédnout a soustředit se to podstatné - na hudební vyznění jednotlivých soutěžních písniček.

Propagace progresivismu

O tom, že se toto klání vydalo cestou propagace progresivismu svědčí i čtvrteční přestávková epizoda, v níž moderátorka Victoria Swarovski v roli „profesorky Eurovize“ držela, po dotazu jednoho „studenta“, přednášku na téma Gayové na soutěži. Jako by organizátoři zapomněli na to, že čím masivnější mediální tlaky ve prospěch menšinově orientovaných jedinců, tím větší odpor to celé může vyvolat. Ne proti těmto jedincům, ale proti tomu, jak se k celé problematice přistupuje. Méně je prostě více. Mohou umělci LGBTQ+ na Eurovizi soutěžit? Mohou. Jsou diskriminováni? Nejsou, spíše naopak. Mohou vítězit? Samozřejmě. Tak proč u toho nezůstane? Proč je veřejnosti „menšinovost“ stále dávána na odiv?

Toto vše musí sedmdesátník, který sleduje Eurovizi od svých dvaceti let a je konzervativního zaměření (ne hudebně, ale lidsky), přetrpět, chce-li té původně skvělé myšlence zůstat věrný. Už z úcty k dlouhé řadě vydařených hitů, které mě kulturně obohatily. Samostatnou kapitolou je politizace soutěže pěticí zemí, které ji bojkotují – z politických důvodů kvůli přítomnosti Izraele. Rozepisovat se o jejich hanebnosti nechci, Izrael ve Vídni je, soutěží, postoupil do finále, tak co víc. Jenom nechápu, proč se o něčem tak stupidním, jako je bojkot klání kvůli jednomu účastníkovi, moderátor české jazykové verze Ondřej Cikán vůbec nezmínil. Nemyslím, že bych se přeslechl.

Na eurovizním webu se už objevilo pořadí pro finálový galavečer. Daniel Žižka vystoupí z 25 interpretů jako jedenáctý v pořadí. Můj osobní tip na vítěze, působivý příspěvek Finska, zazní jako sedmnáctý. Jistěže bych si přál, aby se co nejvýše dostal Noam Bettan z Izraele, jehož skladbu „Michelle“ považuji za jednu z nejlepších. Tak v sobotu šestnáctého v devět večer.

●

https://www.eurovision.com/stories/running-order-eurovision-2026-grand-final-vienna/

https://en.wikipedia.org/wiki/Eurovision_Song_Contest_2026

https://cs.wikipedia.org/wiki/Conchita_Wurst

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dana_International

https://youtu.be/BxTVN_uGbvg?si=0OTyb0tIBsXuWoof