Dvoustátní řešení: Mnoho povyku pro nic

Velká část Západu a umírněné státy muslimského světa vzývají dvoustátní řešení stejně jako staří Izraelité na Sinaji zlaté tele – a přitom se jedná o mrtvou ideu. Znovu se to potvrdilo – paradoxně – ve Spojených národech.

K tomuto modelu narovnání vztahů mezi Izraelem a palestinskými Araby se přihlásil v promluvě na Valném shromáždění OSN ve čtvrtek 22. září 2022 izraelský premiér Yair Lapid. Řekl:

Dohoda s Palestinci založená na dvou státech pro dva národy je správná věc pro bezpečnost Izraele, pro izraelskou ekonomiku a pro budoucnost našich dětí. (….) Přes všechny překážky dnes stále velká většina Izraelců podporuje vizi dvoustátního řešení. Jsem jedním z nich.

Za tyto věty se na Lapidovu hlavu snesla vlna kritiky od pravicových politiků. Včetně lídra opozice Benjamina Netanjahua, který sám v minulosti jako premiér hovořil podobně jako nynější šéf vlády. Web listu The Jerusalem Post připomněl  22. 9. 2022 Netanjahuova slova pronesená na Valném shromáždění OSN v září 2016:

Nevzdal jsem se míru. Zůstávám oddán vizi míru založené na dvou státech pro dva národy. Věřím jako nikdy dříve, že pokud jde o mír, nabízejí změny probíhající dnes v arabském světě jedinečnou příležitost k pokroku.

Netanjahu a další představitelé jeho národně náboženského bloku obviňují Lapida, že hazarduje s bezpečností Izraele. Proč tolik povyku? Protože je před volbami.

Nemají ale Lapidovi oponenti nakonec pravdu? Měli by, kdy neexistoval další odstavec v jeho newyorském projevu. Premiér dodal věty, které jsou zcela zásadní:

Máme jedinou podmínku: že budoucí palestinský stát bude mírumilovný. Že se nestane další teroristickou základnou, z níž by bylo možné ohrožovat blahobyt a samotnou existenci Izraele. Že budeme stále schopni chránit bezpečnost všech občanů Izraele.

V úvodu jsem napsal, že idea dvoustátního řešení je mrtvá. Proč si to myslím? Je-li klíčovou podmínkou pro její realizaci to, co Lapid v OSN celému světu řekl, totiž že požaduje mírumilovný stát palestinských Arabů, který se zcela vzdá teroru, přičemž Izraeli zůstanou bezpečnostní garance, pak mohou všichni odpůrci dvoustátního řešení (k nimž patří i autor tohoto článku) zůstat v klidu. Chtít po palestinských Arabech, aby se vzdali terorismu je totéž jako chtít po tygrovi, aby se stal býložravcem.

Lapidovu myšlenku tedy můžeme přenést do příkladu: Budu souhlasit, že pustím tygra do svého stáda antilop, ale mám jednu podmínku. Že tygr přestane být masožravcem, ale vezme zavděk pouze nízkou vegetací, trávou, listy, kořeny a hlízami.

Jsem si naprosto jist, že za takto stanovené podmínky by se tygr nikdy nestal součástí mého pomyslného stáda antilop.

CO JE DVOUSTÁTNÍ ŘEŠENÍ

V představě palestinských Arabů (tedy té jejich části, která formálně uznává právo Izraele na existenci) idealistická a současně maximalistická vize, že Izrael se stáhne na hranic určených linií příměří z let 1949 -1967 a na celém Západním břehu Jordánu, ve východní části izraelského hlavního města Jeruzaléma a v Pásmu Gazy bude zřízen nezávislý stát pro palestinské Araby. Tento model zcela ignoruje ustanovení Rady bezpečnosti OSN č. 242 z roku 1967, které hovoří (v části 1/II), o „respektování a uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti každého státu v této oblasti a jejich práva žít v míru, v bezpečných a uznaných hranicích ve svobodě před hrozbami nebo akty násilí“. Je to právě odkaz na právo (Izraele a ostatních států, přičemž žádný stát Palestina tehdy neexistoval) žít v míru a bezpečných hranicích, co je klíčem k pochopení toho, proč není možné, aby se Izrael vrátil k hranicím z doby před 5. červnem 1967, neboť o tom, jaké hranice jsou pro Izrael bezpečné, nemohou rozhodovat palestinští Arabové ani nikdo jiný kdekoli ve světě, ale pouze a jedině sami Izraelci. Politická realita nás naučila, že v tomto bodě je dohoda s palestinskými Araby nemožná, neboť ti odmítají jakýkoli územní kompromis a trvají na své maximalistické variantě výše uvedené. S dvoustátním řešením je to tak trochu jako s manželkou poručíka Columba. Často se o ní mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl. A už neuvidí.