Dva červencové svátky – ohlédnutí

Na blogu iDNES i jinde na internetu bylo letos k svátkům spojeným s C+M a Mistrem Janem publikován dostatek příspěvků, bylo z čeho vybírat. Mě zaujaly tři momenty, které mi stále rezonují v mysli.

Především: příspěvek Jaroslava Chudáčka žijícího v Nizozemí (Jan Hus a Alexander Dubček …/5. 7. 2018). Pana Jaroslava tímto do země, v níž díky politicko-náboženskému vývoji v Evropě v minulých staletích (vysvětlím níže) žije část naší rodiny, srdečně zdravím a děkuji mu za pozitivní pohled na kalvinismus. Ještě se u toho zastavím.

Nejprve ale k onomu politicko-náboženskému evropskému vývoji a vlivu na naši rodinu. Ta byla z otcovy strany od reformačních časů evangelická. Po Bílé hoře 1620 zůstali naši předci tajnými evangelíky a když jim luteránský pruský král Bedřich Veliký nabídl možnost přesídlit do luteránského Slezska (druhá polovina 18. století), neváhali. Na počátku dalšího století se posunuli dále do Polska, kde založili českou obec i s vlastním sborem, který byl začleněn nikoli do luterské, ale reformované církve – tedy kalvínské. Proto chováme v naší rodině ke švýcarskému reformátorovi hlubokou úctu, byť nikoli nekritickou.

Po přepadení Polska nacisty byli můj otec s rodiči a sestrou Janou donuceni přestěhovat se do Německa (žili nedaleko Braunschweigu), kde je osvobodila US Army. Tam se také jejich cesty rozešly. Teta Jana si namluvila Holanďana a následovala ho do jeho země, kde bydlela celý život, zatímco otec s rodiči se přes návrat do Polska vypravili na podzim 1945 do staré vlasti – Československa. (Chtěl jsem napsat „vrátili se“, ale to by nebylo přesné, protože tu nikdy nežili.)

Jak patrno, onen politicko-náboženský vývoj (střet katolicismu s protestantismem), měl ve své době zásadní vliv nejen na „velké“ dění na kontinentu, ale poznamenal životy bezpočtu jednotlivců (rodin) v evropských zemích.

Nyní ale moment první neboli zpět k panu Chudáčkovi, který ve své práci napsal:

• Kalvinismus měl pozitivní vliv na rozvoj kapitalismu, kde nejde ani tak o mamon, ale především o pokrok ve světě. Kromě tvrdé práce Kalvinisti museli také být spolehliví atd. Toto Kalvinisty dělalo spolehlivými obchodními partnery, což jen zesilovalo jejich úspěchy. Kalvinistům tedy nešlo a nejde tolik o náboženské obřady a dogmata, ale o to věřit v něco vyššího a rozumně a čestně žít.

Jsem za tuto myšlenku vděčný, protože v českých zemích je tendence vnímat kalvinismus a tehdejší ženevské zřízení pouze jako fanatickou teokracii – a tudíž veskrze negativně. Je tedy třeba zopakovat: ano, kalvinismus měl pozitivní (já bych dokonce dodal zásadní) vliv na rozvoj kapitalismu. My, kdo jsme stoupenci kapitalismus a současně naše rodové kořeny sahají ke kalvinismu, máme z výše uveřejněného sdělení pana Chudáčka velké potešení, neboť jde o svého druhu rehabilitaci kalvinismu v očích čtenářů. (Pokud někdo bude oponovat tvrzením, že Kalvín má prsty v upálení Serveta, tímto bych ho chtěl ujistit, že to je jedna z věcí, v níž s velkým reformátorem nesouhlasím a kterou považuji za skvrnu na kalvinismu, byť to bylo podmíněno dobově.)

Druhý moment, který mne zaujal: Ondřej Neff ve svém Svátečním rozjímání (Neviditelný pes – úvodník/5. 7. 2018) napsal:

• Slavme tedy v poklidu a hlavně slavme, že se nezdařil záměr oněch bratří dostat Velkou Moravu do kulturní orbity Východu. Převládly vlivy západní, slovanská liturgie upadla do zapomenutí, píšeme latinkou …

Dotkl se tím onoho paradoxu, který pociťujeme snad všichni. Cyrilometodějská misie je jistě hodna úcty, ale mnozí kdesi uvnitř pociťujeme úlevu nad tím, že se nezdařila. Díky tomu patříme definitivně a jednou provždy k politickému a náboženskému Západu Evropy. Vnější znaky připomněl pan Neff (citát výše).

Je samozřejmě velkou otákou, kdyby slaroslovenská liturgie zůstala povolena a cyrilometodějská misie vzkvétala dle představ svých protagonistů, co by se v českých zemích dělo po „velkém schizmatu“ z roku 1054, kdy se tehdejší křesťanská církev rozštěpila na římskokatolickou a pravoslavnou. To se ale nikdy nedozvíme, protože v té době byla církev v českých zemích nedílnou součástí západních struktur (pražské biskupství bylo organizačně podřízeno německému arcibiskupství v Mohuči, předtím byly Čechy součástí biskupství regensburského, tedy opět německého). Skutečnost, že jsme nedílnou součástí Západu má svoji genezi právě zde – víc nemá smyslu nad tím spekulovat. Kdo je s tím ztotožněn, mohl 5. července oslavovat tak, jak naznačil Ondřej Neff.

A konečně moment třetí. V souvislosti s Janem Husem se hodně psalo o pravdě. Správná námitka v diskusích – o jaké pravdě tu ale mluvíme, která pravda vítězí?

Prostá odpověď. Řeč je o pravdě Boží, o pravdě Ježíše Krista, o pravdě zjevené nám v Písmu svatém. Úplný citat zní: Pravda Páně vítězí. Takto viděno je vše zřejmé. Tisíce „pravd“ nalezneme mezi lidmi, ale existuje pouze jediná skutečná Pravda. Ježíš řekl učedníku Tomášovi: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“

A právě o tuto Pravdu Mistru Janu Husovišlo, té věřil, tu hlásal  a pro ni také podstoupil krutou smrt.