Dotaz chovance Chocholouškova pavilonu

Zdá se, že sovětský hrůzný příklad stále inspiruje. Pro ty, kdo pozapomněli: tamní totalitní režim zavíral některé své kritiky a bojovníky za dodržování lidských práv do psychiatrických léčeben. Karel Trčálek mě tam umístil taky.

Nikoli naštěstí reálně, ale pouze ve svém článku „Doufal jsem, že královna zůstane slovutným literárním magorem K. Trčálkem ušetřena“ (16. 9. 2022).

Když jsem před pádem Říše zla sledoval děsivé zpravodajství ze Sovětského svazu (prostřednictvím stanic ze svobodného světa) o zavírání politicky nepohodlných občanů do blázince, běhal mi mráz po zádech. Byl to obzvlášť ďábelský druh trestu. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že někdo něco takového někdy použije, byť v zamaskované formě literární fikce, vůči mé osobě. Ve zmíněném článku se hovoří o „unikátním případu (monomanie)“; dosadíte-li si jméno mé maličkosti, budete vědět, o kom je řeč.

Karel Trčálek mě svěřil do péče dr. Chocholouška (představovat jistě netřeba), a to jenom proto, že se vůči některým jeho textům vyjadřuji kriticky. Stejně to fungovalo v SSSR: kritici režimu byli v očích vládnoucí moci vlastně „blázni“ a ti patří do psychiatrického ústavu. Aplikace sovětského modelu v Trčálkově textu mě, přiznám se, překvapila. Ale člověk se učí celý život.

Karel Trčálek se pohoršuje nad tím, že mi jednou vadí, že neuvádí autora textu a teď zase, že ho sice uvedl, ale že pozměnil text. Pochopitelně že mi to vadí. A je nesmyslné šermovat Voltairem či Jackem Londonem nebo Dostojevským; ti mu nepomohou. Věc je vcelku prostá. Blogeři iDNES jsou povinni dodržovat kodex a ten hovoří jasně. Vedle toho: skutečnost, že citát je ze své podstaty doslovně uvedený cizí text by měla být natolik samozřejmá, že je nadbytečné ji včleňovat do nějakých dalších pravidel. Pokud tedy bloger uveřejní pod vlastním jménem cizí text, tj. opíše z jiného blogu určitou pasáž a vydává ji za svou, porušuje kodex. Pokud bloger vytváří dojem, že cituje něčí text, uvede autora, ale citovaný text není doslovný, úplný či je blogerem jakkoli svévolně upraven (hovoříme zde o jednom a témže jazyce, nikoli o překladech), dopouští se mystifikace a znehodnocení významu termínu „citát“, čímž diskredituje sám sebe jako autora. Je marné argumentovat řečmi o „základním jádru literatury“, tím, že ten či onen spisovatel psal tak či onak o tom či onom a tak podobně – blogerská „literatura“ je vázaná na kodex a obecně platná pravidla (jako že citát je doslovné znění a tak podobně). Respekt k jednomu i druhému by neměl být důvodem k odeslání, třebaže „jenom jako“, dotyčného k dr. Chocholouškovi.

Zvláštní pozornost ve zmíněném článku Karla Trčálka (z 16. 9. 2022) zasluhuje téma „Královna a slepice“. Tato záležitost má několik rovin.

A/ Ti, kdo snad uvěřili tomu, že Karel Trčálek svým předchozím pojednáním „Nebýt smrti Alžběty II., nevěděli by Britové, že mají nějakou královnu“ (15.9. 2022) tvrdě nastavil zrcadlo falši a pokrytectví souvisejícímu s tím, že smrti britské královny je věnováno více pozornosti než je zdrávo (jak mi v diskusi ozřejmil Pavel Chmelík), pak toho Karel Trčálek vyvedl z iluzí formulací v článku z 16. 9. 2022, kde píše, že moji duši rozjitřil „naprosto nevinný článek, jenž je oslavou anglických orpingtonek“. Tedy žádné vznešené cíle, ale oslava jednoho plemene kura domácího.

B/ Přímo učebnicovou ukázkou trčálkovské demagogie je jeho tvrzení, že „vejce nevadí, ale slepice, které je snášejí, vadí.“ K tomu další citát: „Když tento unikátní případ (to jako já – LS) žere vejce, když se jimi dáví, tak to nevadí, ale slepice mu už vadí?“ Omyl, obrovský omyl. Nevadí ani vejce, ani slepice. Pouze jsem se ohradil proti neúctě k zesnulé panovnici, k jejíž dehonestaci Karel Trčálek hrubě zneužil tak nevinného zvířecího tvora, jakým je anglická orpingtonka.

C/ Karel Trčálek v reakci na moji kritiku – pravda kritiku chovance Chocholouškova psychiatrického pavilonu – klade otázku: „Pozoroval někdy tento unikátní případ (opět připomínám, že jsem myšlen já – LS) slepice, aby s překvapením zjistil, o jaké nadmíru zajímavé živé bytosti se jedná?“ Tato věta mě upřímně pobavila. Karel Trčálek se může takto nepřípadně ptát jenom proto, že o mně ani zbla nic neví. Pocházím z rodinného domu, kde součástí každodenního života byl i chov malého množství slepic a králíků. Této činnosti se rodiče věnovali i dlouho poté, co jsem se osamostatnil a odstěhoval. Kontakt se slepicemi jsem tedy měl dlouhá léta, ba několik desetiletí. Slepice pro mě proto není tvor neznámý, ale naopak. S oblibou jsem je pouštěl na zahradu při rytí záhonů, aby se jim dostalo čerstvé potravy (žížaly, červi a rozličný hmyz), takže jsem je měl možnost pozorovat vskutku zblízka a důvěrně.

D/ Závěrem zásadní otázka, na níž Karel Trčálek ve svém pojednání odpověď neposkytl. K čemu ty orpingtonky královně v tom hrobě vlastně budou?