Dítě štěstěny

V pondělí 9. března kolem desáté dopoledne odjel náš vnuk (7. ročník ZŠ) na školní lyžařský výcvik. Vracel jsem se právě z nákupu, stihl jsem se s ním rozloučit (škola je poblíž našeho domu) a dát mu dárek.

Zhruba po 24 hodinách se zdálo být všechno jinak. Sledoval jsem live tiskovou konferenci o vládních opatřeních a přiznám se, že zprvu nebylo úplně jasné, jestli onen školní lyžařský kurz bude předčasně ukončen či proběhne celý.

Obával jsem se varianty A, ale naštěstí jsem se mýlil. Soudě podle doporučení na Twitteru ministerstva školství, kde se uvádí:

Bylo to tak trochu „o fous“: děti ze stávajícího kurzu by se vracet neměly, pokud škola bude doporučení respektovat. Jsem rád, přeji jim to, kdyby se musely vracet sotva se zabydlely, není problém představit si jejich zklamání. I když: jistou kompenzací by bezpochyby bylo, že nemusejí do odvolání do školy. Ovšem domácí výuka je nejspíš nemine.

Přeji našemu vnukovi a všem jeho spolužákům, aby výcvik na horách dokončili také proto, že mně byl díky neuvěřitelné smůle odepřen. Je to více než padesát let: byla sobota k večeru, šikmo položená louka nad zahradou našeho domu umožňovala si zalyžovat a přitom slyšet maminku, když volá: „Večeře!“ V době, o níž píšu, konec 60. let minulého století, bylo obvyklé, že zimě padal sníh. Hodně sněhu. Tolik, že jsme ho s bratrem mohli navršili k plotu zahrady, udusat a vytvořit si tak „skokanský můstek“.

Pak přišlo pozvání k večeři, já jsem dal poslední skok – a při dopadu na zahradu si zlomil ruku. Lyžařský kurz začínal v pondělí …

Dítě štěstěny. (I v tom symbolickém smyslu, že tenkrát jsme řešili jednu individuální frakturu, zatímco dnes řeším záležitost neskonale závažnější.)