Davis Cup: Počtvrté s Izraelem

V pátek a v sobotu (2. a 3. února) se v jihoafrickém Centurionu rozhodovalo o tom, kdo bude soupeřem České republiky v druhém kole první skupiny Euroafrické zóny Davisova poháru. Vyluštění tajenky přinesl až  poslední zápas.

Soupeřem JAR byl daviscupový výběr Izraele. Po dvou úvodních singlech bylo skóre vyrovnané. Důležitá čtyřhra pak dopadla lépe pro Jihoafričany – a v tu chvíli tahali Izraelci za kratší konec. Pokud chtěli postoupit, museli být úspěšnější v obou sobotních odpoledních dvouhrách.

Nejlepšímu izraelského singlistovi Dudimu Selovi se to podařilo. Harrise porazil 7:6 a 6:1. Stav utkání byl 2:2, napětí stoupalo. Kdo bude úspěšnější? Domácí Nicolaas Scholtz, jihoafrická singlová trojka, na žebříčku ATP na 325. místě, nebo Edan Lešem, druhý nejlepší Izraelec ve dvouhře, v žebříčku na 254. pozici? Papírově to bylo jasné, ale realita bývá mnohdy docela jiná.

Kdo z obou tenistů zvítězí, bude na nějaký čas národním hrdinou.

Tím se stal Edan Lešem. Scholtze zdolal 6:3, 7:5 a to znamená, že v dubnu bude hrát v České republice tým Izraele.

V dějinách Davisova poháru to bude podruhé, kdy se utkají tenisté ČR s Izraelci. Do statistiky musíme započítat také dva československo-izraelské duely. Tady je stručná rekapitulace:

1966 – Praha

Československo – Izrael … 5:0

1987 - Hradec Králové

Československo – Izrael 2:3

1994 – Ramat Hašaron

Izrael – ČR … 1:4

2018 – Česká republika

ČR – Izrael … ?

Na královéhradecký turnaj mám jednu osobní vzpomínku. Izraelci Mansdorf a Glickstein přijeli do komunistického Československa v době, kdy režimní propaganda pokračovala v nenávistné protiizraelské kampani. Ta se vyznačovala mimo jiné tím, že z televizních záznamů hudební soutěže o Velkou cenu Eurovize byly rok co rok systematicky vystřihávány izraelské písničky. Z politických důvodů.

Pak se musela Československá televize vyrovnat s tím, že domácí diváci budou tři dny, po dobu několika hodin, sledovat izraelské sportovce. Tak se také stalo – a nezdálo se, že by to mohlo Čechoslovákům jakkoli politicky uškodit. Stejně tak se to sotva dalo chápat jako propagace státu, s jehož politikou československý režim nesouhlasí. Jako naprostá pošetilost se proto jevilo další případné vyřazování tříminutových izraelských písní z eurovizních záznamů. Jak ale ukázal následující rok, komunistická cenzura pošetilá byla.

Soutěžní přehlídka pro rok 1988 se konala poslední dubnovou sobotu v irském Dublinu, kde s písní Ne partez pas sans moi zazářila a zvítězila pozdější hvězda světového formátu Celine Dion, hájící tehdy barvy Švýcarska. Izrael vyslal na eurovizní festival Yardenu Araziovou a skladbu Ben Adam, která skončila v konkurenci 21 příspěvků sedmá. V záznamu Československé televize vysílaném 29. května 1988 ovšem chyběla. Nezbývalo, než obrátit se přímo na šéfa komunistické televize Jana Zelenku.

V dopise datovaném 30. května 1988 jsem nejprve Jana Zelenku seznámil s cenzurními praktikami jeho podřízených pokud jde o izraelské eurovizní příspěvky, což jsem postavil do kontrastu s tím, jak korektně televize referovala o izraelských tenistech, a pokračoval jsem následující argumentací:

• a) znamená-li odvysílání zhruba tříminutové izraelské písně v rámci mezinárodního festivalu propagaci izraelské politiky, proč se stejná propagace nepřičítá několikahodinovému přenosu izraelského tenisu v rámci mezinárodního turnaje?
• b) neznamená-li několikahodinový přenos izraelského tenisu propagaci izraelské politiky, pak nemůže být taková propagace přičítána ani vysílání tříminutové izraelské písně.

Přikloníme-li se k variantě „a“, nevyhneme se otázce, proč se Československo v Davis Cupu 1987 nezachovalo vůči soupeření s Izraelem stejně jako o rok později Indie (která odmítla nastoupit). Dáme-li přednost variantě „b“, nezbude než se ptát, jaký smysl má systematické vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů? Nemohu se zbavit dojmu, že postoj televizní redakce vůči izraelské účasti na eurovizní Grand Prix je právě tak absurdní, jako by byl absurdní příkaz československým kameramanům, že na Davis Cupu v Hradci Králové se nesmí dostat do záběru žádný izraelský tenista.

Závěrem jsem televizního ředitele požádal, aby se svou autoritou zasadil o přehodnocení nepochopitelné praxe spočívající ve vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů. Odpověď Jana Zelenky z 2. srpna 1988 zahrnovala obsáhlý výklad o postavení televize v komunistické společnosti a po něm následující klíčovou větu:

• K tomu Vám mohu sdělit, že jsem vydal pokyn, aby v podobných případech, o kterých píšete (záznamy z koncertů, kulturních pořadů apod.) byla při redigování vedle politických hledisek brána v úvahu kulturní a umělecká hodnota příspěvků.

Teprve pak bylo divákům Českosloveské televize umožněno spatřit na obrazovce interprety izraelské populární hudby. Nejprve to byla 22. března 1989 Ofra Hazza, vítězka německé hudební ceny Tygra 88. Krátce nato, 13. května 1989, se záznam eurovizní soutěže poprvé obešel bez politicky motivovaného vystřižení izraelské písně. Jmenovala se Derech Hamelech a na festivalu ve švýcarském Lausanne ji přednesla formace Gili and Gallit (skončila dvanáctá z dvaadvaceti).

Pozdě, ale přece. Půl roku před Listopadem …

Pocit? Satisfakce ano, ale žádné bujaré veselí. Spíše jsem litoval ztracených příležitostí minulých let, kdy bezmezná lidská hloupost a fanatická nenávist záměrně bránila tomu, aby si televizní diváci v Československu mohli alespoň jednou za rok poslechnout jednu úspěšnou skladbu z pestré nabídky izraelské populární hudby. Ani to jim  nebylo řadu let dopřáno.