Další mistrovství světa - a další skandál

Skandál z kategorie, kterou už známe. Reprezentant z arabské země (případně nearabské muslimské země, což vyjde na stejno) má podle pavouka nastoupit proti reprezentantu Izraele – a nastane problém. Fair play jde stranou.  

Vítězí politika. Fanatická antiizraelská nenávist.

Časně ráno 21. září 2019 se na Twitteru libanonského zápasníka – volnostylaře Dominica Michaela Abu Nadera objevilo oznámení (obr. 1), že napříště už nebude reprezentovat Libanon. Uvádí, že nechce být v situaci, do jaké se dostal. „Jsem závodník a chci soutěžit.“

... obr. 1

Co tomuto v Americe narozenému borci s libanonskými kořeny brání, aby mohl soutěžit? Lépe řečeno: kdo mu v tom brání? Představitelé libanonského zápasu upřednostňující politiku ve sportu před fair play a elementárními sportovními principy.

V neděli 22. září skončil v hlavním městě Kazachstánu Nur-Sultan (dříve Astana) světový šampionát ve sportovním zápase. Ve volném stylu, v kategorii do 86 kg, svedl los 16finále na žíněnku Abu Nadera a izraelského zápasníka Kalašnikova.

A objevila se ona nesportovní hanebnost, kterou známe i odjinud – například z juda -, mají-li reprezentanti některých arabských/muslimských zemí nastoupit proti soupeři z Izraele.

Podíváme-li se na webu United World Wrestling na přehled výsledků v kategorii volnostylařů do 86 kg, najdeme u zmíněného duelu informaci (obr. 2), že Izraelec vyhrál VFO – Victory by Forfeit: Izraelec Kalašnikov získal zápas a postoupil proto, že Abu Nader k boji nenastoupil.

... obr. 2

Libanonský zápasník k tomu byl donucen vedením výpravy. Z politických důvodů. Kvůli již zmíněné fanatické protiizraelské nenávisti. Nedlouho poté zveřejnil na svém Twitteru onen post „na rozloučenou“ (s libanonskou reprezentací).

Má prostě o sportu jiné představy než ti, kdo rozhodují o tom, proti komu smí nebo nesmí jejich reprezentant nastoupit. Sportovní zápas jako disciplína je mimo jiné vyjádřením hodnot bratrství a úcty k soupeři, piše Abu Nader. To, co nám čas od času předvádějí sportovní bafuňáři z arabských/muslimských zemí (nyní z Libanonu, nedávno z Íránu na MS v judu v Japonsku či z Indonésie, které bylo kvůli provokaci vůči izraelské výpravě – zákaz vstupu - odebráno pořadatelství MS paralympijských plavců), je pravým opakem těchto hodnot, dodávám já.

Místo elementární úcty k soupeři jsme svědky pohrdání, diskriminace.

Ne každý sportovec z těchto zemí je však ochoten takovéto manýry snášet a podřizovat se jim. Špičkový íránský judista Saeid Mollaei, někdejší mistr světa, nedávno raději po skandálu na světovém šampionátu v Tokiu (kde byl nucen dvakrát rafinovaně prohrát, aby se nemusel střetnout s Izraelcem Mukim, ať už v souboji, nebo na stupních vítězů – a přitom měl obrovskou šanci na medaili), odešel do Německa. A nyní se Abu Nader rozhodl vzdát libanonské reprezentace.

Jsou to sice ojedinělé, ale o to cennější projevy borců, pro které jsou sportovní ideály, zásady a hodnoty včetně fair play důležitější než loajalita ke zvrácené sportovní politice režimu, který reprezentují.

Nikdo přitom nechce, aby arabští (muslimští) sportovci Izrael milovali. Chce se po nich jedno jediné: aby v případě, že tak vyjde los či pavouk a jejich soupeřem je Izraelec (ať už jednotlivec nebo tým), k měření sil nastoupili a férově bojovali.

Pokud by tento požadavek měl představovat nepřekonatelný problém, pak je třeba si znovu otevřeně říci, že země, které se takto chovají, nemají na světových sportovních podnicích organizovaných mezinárodními federacemi co dělat.

Oceněníhodným příkladem budiž Mezinárodní judistická federace IJF, která po aféře kolem Saeida Mollaeie na MS  až do dalšího rozhodnutí zakázala Íránu účast na akcích, které pořádá. Patří k nim i Grand Prix v Taškentu, která se konala během uplynulého víkendu (20-22/9). Jak je patrno ze seznamu zemí (obr. 3), Írán mezi nimi není.

... obr. 3/Výřez z abecedního seznamu zemí účastnících se taškentské Velké ceny v  judu 2019. Írán chybí. (Zdroj: Web IJF)

Je to prosté: buď budete respektovat pravidla platná pro všechny, anebo opusťte rodinu těch, pro které jsou tato pravidla naprostou samozřejmostí. Neexistuje jediný důvod, proč by právě íránskému režimu měla být umožněna výjimka založená na politickém apartheidu.