Cyrilometodějské otazníky

Aniž bych chtěl jakkoli znevážit význam misijního díla soluňských bratří Konstantina a Metoděje, dnes, v den jejich svátku (5. 7. 2025) sám sobě kladu zásadní otázky.

Vlastně si je kladu nejen dnes, ale dlouhá desetiletí. Jaká by byla náboženská a politická orientace našich zemí, kdyby cyrilometodějské dílo nejen zakořenilo, ale stalo se v Čechách a na Moravě dominantním.

Budiž připomenuto, že soluňští bratři přišli na velkou Moravu v roce 863, Konstantin (Cyril) zemřel o šest let později, Metoděj roku 885. Následně byli jeho žáci ze země vypuzeni a mise tak po necelém čtvrtstoletí skončila. Na českomoravské dějinné ose to byla jen krátká epizoda, byť nikoli se zanedbatelným významem.

Jedna ze základní otázek zní, proč vlastně bylo cyrilometodějské dílo vykořeněno. Příčin je víc, jde o kombinaci aspektů politicko-mocenských, nábožensko-mocenských, jazykových. Už tehdy byla církev, formálně ještě nerozdělená (nacházíme se v období zhruba dvě stě let před Velkým schizmatem 1054 – rozpolcením církve na katolickou a pravoslavnou), nebiblicky zpolitizovaná, přičemž mocenské vlivy hrály velice významnou roli. V neprospěch úspěšného pokračování cyrilometodějského (byzantského, staroslověnského) díla hovoří tlaky ze strany latinského, římského modelu křesťanství reprezentovaného papežem a v 9. století Franckou říší. V tomto sporu o vliv, zjednodušeně Řím versus Konstantinopol, potažmo Západ versus Východ, byla latinská strana úspěšnější. Dopomohla k tomu i skutečnost, že se na západní stranu přiklonil jak velkomoravský kníže Svatopluk, tak později v Čechách Přemyslovci. Třebaže staroslověnština byla jedním papežem zprvu uznána jako platný liturgický jazyk (vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny), později ji jiný papež zakázal. Po Metodějově smrti se u nás naplno prosadila latinská (římská) varianta křesťanství.

Tím se dostáváme k jednomu paradoxu. Přestože – zjednodušeně – římskokatolická církev měla lví podíl na tom, že cyrilometodějské dílo bylo u nás zničeno, je to ona, kdo každoročně pořádá 5. července velkolepé oslavy slovanských věrozvěstů. Není to učebnicová ukázka pokrytectví? Neměla by hlavní bohoslužby pořádat církev pravoslavná? Tak jako přirozeně očekáváme, že duchovní vzpomínku na Mistra Jana Husa bude mít na starosti Církev československá husitská.

Nyní k dilematu naznačeném v úvodu. Jaký by byl v našich zemích vývoj, kdyby se zde cyrilometodějská misie natrvalo etablovala a stala se dominantní? Odpověď nemůže být jiná než spekulativní, leč s velkou pravděpodobností by převažovalo vyznání nikoli katolické, ale pravoslavné. Příklon k pravoslaví by znamenal zachování staroslověnské liturgie; staroslověnština by hrála podobnou roli jako latina v západním křesťanství. S tím rozdílem, že by jí prostí věřící z většiny rozuměli. Při širším pohledu: česká kultura by byla více ovlivněna Byzancí než Římem se všemi důsledky včetně architektury, písemnictví a duchovních tradic. Není vyloučeno, že bychom nepoužívali latinku, ale jiné písmo (zjednodušeně nějakou variantu „azbuky“). Politicko-nábožensky bychom byli součástí pravoslavného Východu, ne latinského Západu. To by mělo zásadní vliv na dějinný vývoj ve vztahu k tomu, co dnes známe jako husitství, reformaci, existenci Svaté římské říše, pobělohorskou rekatolizaci nebo národní obrození. Bezpochyby bychom se dostali do sféry vlivu Byzance, později Ruska (což se ve 20. století na čas podařilo kvůli zvrácené politice komunistů a jejich sympatizantů, ale to je jiné téma).

Shrnuto: potlačení cyrilometodějské mise znamenalo náš definitivní příklon k evropskému Západu se všemi klady a zápory tohoto procesu. Pak se ovšem nabízí kacířská myšlenka, vydala-li se naše země po Metodějově smrti definitivně západním směrem, jestli si angažmá obou bratrů nepřipomínat toliko jako krátkou a ve svém důsledku neúspěšnou epizodu (neúspěšnou u nás, úspěšnou naopak na Balkáně). Pak by 5. červenec mohl být v kalendáři památným dnem a nahrazen třeba státním svátkem připomínajícím vznik České konfederace v 17. století (přijetí její ústavy 31. 7. 1619). Ta sice také skončila tragicky, ale v dějinách našich zemí měla jedinečný význam.