Čtyři hodiny strachu

Bar Azoulay se vracel z pětiměsíčního baťůžkářského výletu po Indii. V Dillí nastoupil do letadla mířícího do Istanbulu. Pak měl v plánu pokračovat do Bukurešti.

Chtěl stihnout rozloučení se svobodou budoucího švagra. A po něm samozřejmě svatbu své sestry.

Byla neděle 19. května, Bar během předpokládaného zhruba sedmihodinového letu usnul. Probudila ho až indická spolucestující. S tím, že už přistávají. Není to nějak brzy? Podíval se na monitor – a zděsil se. Boeing 777 nepřistával v Istanbulu, ale v Teheránu.

Proč se Bar tak vylekal? Je občanem Státu Izrael, který íránský režim a jeho politici a úřady zavile nenávidí. Izrael považují za největší zlo v regionu, za rakovinový vřed. Íránští sportovci nesmějí na mezinárodních soutěžích bojovat s Izraelci. Nebylo by nic horšího pro občana židovského státu než dostat se do rukou pochopů ajatolláhovského režimu.

Bar si uvědomil, že přistává v jámě lvové. Ještě jsme neřekli proč: jeden cestující na palubě byl postižen zástavou srdce. Proto nouzové přistání na teheránském letišti.

Hlavou se Barovi mu honily hrozivé myšlenky. Podpořené nejistotou. Budou nuceni vystoupit? Začnou se místní úřady zajímat o to, kdo je jaké národnosti? Neseberou ho? Je to konec jeho cesty, konec jeho života? Za tři dny se jeho sestra vdává – a on u toho nebude. Přiznal: bál jsem se uvést, že jsem Izraelec.

Letadlo přistálo, Bar seděl na svém místě a s obavami čekal, co se bude dít. Dopadlo to ale dobře. Přišel lékařský tým, nemocného muže vynesli z letadla – a cestující čekali další čtyři hodiny, než mohli odletět. Ty čtyři hodiny – to byla věčnost. Teprve když se stroj vznesl k obloze směrem do Istanbulu, spadl Barovi kámen ze srdce.

Závěr tohoto příběhu? Přání, abychom jednou mohli žít ve světě, v němž cestující nebudou mít trauma z nouzového přistání kdekoli.

Iluze? Nejspíš ano.

•

Podle článku „Israeli man recounts ‘terrifying’ hours after emergency landing in Tehran“ (Web Times of Israel/22. 5. 2019)