Co se stane, když arabský politik zaujme realistický postoj

Jak zareagují jiní arabští politici? Především tomu je věnován tento článek. Tím politikem je Mansúr Abbás, jeden z místopředsedů izraelského parlamentu, šéf strany Raam, která je součástí vládní koalice tvořené osmi stranami.

Těch osm stran připomínám proto, že někteří Češi mají po nedávných volbách ve vlastní zemi problém s vládní koalicí sestavené z pěti stran. V Izraeli jich má koalice premiéra Bennetta osm, přičemž pravolevé rozpětí je mnohem širší než v případě koalice Petra Fialy.

(Chci se vyhnout zjednodušujícímu srovnání, proto jsem do textu nezahrnul větu „když to funguje v Izraeli s osmi, proč by to nemohlo fungovat v ČR s pěti“.)

Abychom porozuměli podstatě toho, co jsem označil jako Abbásův realismus musíme si společně připomenout jeden ze základních zákonů, které v Izraeli nahrazují ústavu. Jde o „Základní zákon: Izrael - národní stát židovského lidu“. Schválen parlamentem (Knesetem) byl až v roce 2018 a vyjadřuje to, co lze považovat za samozřejmost.

Připomeňme tři základní principy zákona.

(1) Země izraelská je historickou vlastí židovského národa, v níž byl založen Stát Izrael. (2) Stát Izrael je národním domovem židovského lidu; židovský lid v něm naplňuje své přirozené, kulturní, náboženské a historické právo na sebeurčení. (3) Právo na sebeurčení ve Státě Izrael je jedinečné pouze pro židovský národ.

Co to znamená? Že Izrael je židovským státem – a ne třeba státem arabským. Zdá-li se někomu nadbytečné toto připomínat, pak je třeba si uvědomit, že tato zdánlivá samozřejmost zase takovou samozřejmostí není. Ne pouze mnozí, ale přemnozí Arabové Izrael jako židovský stát odmítají uznat. Patří k nim také Mahmúd Abbás, šéf Palestinskoarabské autonomie.

Jde přirozeně o průhledný trik. Neuznáním Izraele jako židovského státu se otevírá cesta k tomu, aby se z něj jakožto údajného „státu všech jeho občanů“ stal posléze stát arabský. To je konečný cíl všech, kdo Izrael jako židovský stát neuznávají – proti této koncepci staví Palestinu jako vlast Arabů.

Sami palestinští Arabové přitom automaticky předpokládají, že budoucí (podle nich) stát Palestina (na Západním břehu a v Pásmu Gazy) bude státem arabským.

Jedno srovnání. Nahlédneme-li do současné ústavy Egypta (z rok 2014, později novelizované), dočteme se v 1. článku úvodní kapitoly, že Egypt je arabská republika – je to zřejmé z oficiálního názvu země. K dispozici mám anglickou verzi ústavy, kde se píše:

?  The Arab Republic of Egypt is a sovereign state, united and indivisible … (Egyptská arabská republika je suverénní stát, jednotný a nedělitelný …)

Dále:

?  Egypt is part of the Arab nation (Egypt je součástí arabského národa)

A konečně:

?  It is part of the Muslim world … (Je součástí muslimského světa ...)

Egypt má ve své konstituci zakotveno, že je státem arabským, součástí arabského a muslimského světa – a pokud se nemýlím, žádná hysterie kvůli tomu nevypukla. Když něco podobného udělal Izrael, tedy deklaroval svůj stát jako stát židovský, což je prostým vyjádřením skutečnosti, byl okamžitě oheň na střeše.

Oheň, který dosud neuhasl, jak je patrné z reakcí na vyjádření Mansúra Abbáse. Ten v úterý 21. prosince na konferenci hebrejskojazyčného, na ekonomiku zaměřeného listu Globes prohlásil něco, co z úst arabských politiků zní stejně výjimečně jako pochvala na adresu českých novinářů z úst prezidenta Zemana.

Mansúr Abbás pravil, že Izrael se zrodil jako židovský stát a takový i zůstane. Otázkou podle něj je, jak do něj začlenit arabskou společnost.

Jelikož naprostá většina arabských představitelů v oblasti odmítá vložit mezi pojmy „Izrael“ a „židovský stát“ rovnítko, nenávistné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Ve středu 22. prosince o nich informoval web listu The Jerusalem Post („Palestinians slam Mansour Abbas for 'recognizing' Israel as a Jewish state“). Server píše, že Mansoura Abbáse „odsoudili Palestinci napříč politickým spektrem“.

Předseda Autonomie Mahmúd Abbás (shoda příjmení nás nesmí mást) v prohlášení uvedl, že Mansúr Abbás mluví pouze za sebe a že takováto nezodpovědná prohlášení jsou v souladu s výzvami extremistů vysídlit Palestince a poškodit status požehnané mešity Al Aksa a historii palestinského lidu. „On nereprezentuje palestinský lid doma ani jinde ve světě. Takovéto poznámky jsou v rozporu s náboženstvím, historií a palestinským dědictvím.“

Člověka mimochodem napadne, pokud si Mahmúd Abbás a spol. toto opravdu myslí, jak se chtějí s Izraelci dohodnout na mírovém narovnání?

Dále vedení Autonomie obvinilo Mansúra Abbáse z toho, že je součástí „proudu, který podporuje sionistický koloniální projekt“. A co horšího: „Je politováníhodné, že místo toho, aby se postavil na stranu práv svého lidu a odsoudil existenci osad, zabíjení a vysídlování spáchané okupanty a plány izraelských extremistů na vyprázdnění palestinských území, vidíme, jak opakuje lži sionistického hnutí.“

Pes by od něj kůrku nevzal.

Podobně i výkonný výbor Palestinské osvobozenecké organizace PLO, která sdružuje několik frakcí včetně Fatahu Mahmúda Abbáse, výroky Mansúra Abbáse tvrdě odsoudil – s tím, že neodrážejí názory palestinských Arabů. Výkonný výbor ho dokonce obvinil z podpory izraelských „rasistických“ zákonů a z toho, že se připojil k „pravicové, rasistické a extremistické politice“ premiéra Naftaliho Bennetta a ministryně vnitřních věcí Ayelet Šakedové. „Zavrhl historii našeho lidu, jeho boj a oběti.“

Samotný Fatah pak mimo jiné nařkl Mansúra Abbáse z překročení červené linie a z toho, že se otočil zády ke svému lidu a vrhl se do náruče sionismu. Podle Fatahu skončí na smetišti dějin.

Od tzv. disidentů Fatahu, kteří jsou soustředěni kolem Mohammada Dahlana a patří k oponentům šéfa Autonomie, je Mansúr Abbás „sionistickým Arabem“.

Závěrem slovo teroristů z Hamasu: „Zůstaneme neochvějní ve svém zemi a nevzdáme se jí ani o píď.“

Jeden realistický postoj z arabské strany – a doslova vodopád nenávisti také ze strany Arabů. Další z nekonečné řady důkazů, že mír mezi Izraelem a palestinskými Araby je víc než co jiného pouhá chiméra.