Co prezident neřekl

Nejprve co 4. května řekl. Dozvěděli jsme se, byť nepřímo, že lidé, kteří v sedm hodin ráno nespí, ale pracují, nejsou normální. (Bylo řečeno na Pražském hradě.) Kolik takových lidí v ČR žije?

A pak jsme byli poučeni, že blboun nejapný žil na Madagaskaru. (Bylo řečeno v interview na Barrandov TV.) Takto kdyby odpověděl žák základní školy při zkoušení z přírodopisu, měl by to za pět. Blboun nejapný žil výlučně na ostrově Mauricius (než vyhynul).

Nad těmito tvrzeními prezidenta bychom mohli při troše velkorysosti mávnout rukou. Takových omylů a provokativních bonmotů jsme už od Miloše Zemana slyšeli!

Pak je tu ale záležitost, kterou pominout nelze. Český prezident označil Menachema Begina, někdejšího izraelského premiéra, za teroristu. Byť bývalého. Doslova v Barrandov TV uvedl:

• Existovalo hnutí, které se jmenovalo Irgun a v jeho čele stál jeden z výrazných izraelských politiků, který se jmenoval Menachem Begin. A toto hnutí Irgun spáchalo atentát na hotel, který se jmenoval King David - v Jeruzalémě. A to byl hotel, který tehdy hostil řadu britských občanů. No, byla z toho velká, velká aféra, no a jak víte, přesto už Menachem Begin není považován za teroristu, i když jím kdysi byl. (…) Objektivně vzato ne všichni teroristé, viz příklad Menachem Begina, mohou zůstat teroristy až do konce svého života.

Šokující hodnocení bývalého expremiéra Státu Izrael od člověka, který se považuje za přítele Izraele. Šokojící o to víc, že pokud kauzu hotelu King David pojmeme takto zkratkovitě, můžeme skutečně vykreslit, lživě vykreslit, Menachema Begina jako teroristu a u lidí, kteří toho o Beginovi a útoku organizace Irgun proti hotelu King David moc nevědí, vytvořit zkreslený obraz zmíněného politika a zmíněné události.

On toho totiž prezident Zeman na toto téma spoustu neřekl. Abych vyplnil tuto informační mezeru, nabízím svůj text z roku 2011, který jsem napsal u příležitosti 65. výročí „operace King David.

Ptal jsem se tehdy: Byl to teroristický čin? A připomněl dobový kontext.

Británie získala po první světové válce území Palestiny jako mandát Společnosti národů. Mandátní správu, nově v rámci OSN, vykonávala i po druhé světové válce.

Primárním cílem mandátu měla být realizace Balfourovy deklarace z roku 1917. Tedy ustavení národní židovské domoviny na teritoriu Palestiny. Tomuto úsilí bránili jak místní Arabové, podporování arabskými režimy vně palestinských hranic, tak zčásti sami Britové. Abychom ale Britům nekřivdili: ne vždy dělali dost proto, aby byl princip obsažený v Balfourově deklaraci naplňován.

Ozbrojený odpor Arabů vůči židovské přítomnosti v Palestině a přinejmenším diskutabilní přístup Britů k otázce přistěhovalectví nemohl skončit jinak než tím, co mělo všechny znaky občanské války. Židé byli nuceni se bránit. Často na dvou frontách - museli čelit atakům Arabů a zhusta samotných Britů.

Je přirozené, že s nástupem nacionálního socialismu v Německu (1933) rostl zájem o židovské přistěhovalectví z Evropy. Židům šlo o holé životy. Ti, kdo v Třetí říši, připadně v okupovaných zemích zůstali, v drtivé většině na to krutě doplatili. Je skvrnou britské politiky, že i za těchto pro Židy nejčernějších časů jim její vykonavatelé často bránili usazovat se na území Palestiny.

V této politice pak Londýn do jisté míry pokračoval i po válce, po děsivé zkušenosti s holocaustem. Není divu, že mezi představiteli demokratické a názorově pluralitní židovské pospolitosti na jedné straně a mandátními úřady na straně druhé docházelo k napětí, jež vyvrcholilo administrativními zásahy Britů proti Židům a jejich organizacím a vzájemnými vojenskými střety.

V poválečné éře, před vznikem Izraele (1945-1948), se občas chovali Britové vůči Židům tak, že ti museli vyhrnout rukávy a ukázat na paži vytetovaná čísla – doživotní cejch z pobytu v nacistických koncentračních táborech. Proto jste Hitlera porazili, abyste se k nám chovali podobně jako nacisté? I takové výčitky bylo možné zaznamenat.

Bezprostředním impulsem pro útok na jeruzalémský hotel King David byla operace mandátní správy nazvaná později Černá sobota.

Zahájena byla 29. 6. 1946. Měla charakter masivní policejní a vojenské protižidovské razie. Howard M. Sachar ji v knize Dějiny Státu Izrael popisuje takto:

• Tel Aviv byl pročesáván blok po bloku, budovy prohlíženy od sklepů po půdu. Školy a nemocnice nebyly z prohlídek vyňaty. Pacientům dokonce lámali sádrové obvazy. Mnoho činovníků Židovské agentury bylo zatčeno a umístěno do sběrných táborů. … Přesto se však Britům nepodařilo najít vyšší velitele podzemí. Ani objevit nějak důležité úkryty zbraní.

O co úřadům šlo? Pozatýkat špičky odboje, odhalit zbraně a dokumenty.

David Ben Gurion a Moše Sneh, vysocí představitelé odboje, zatčení unikli, neboť byli v té době služebně v Evropě. V policejní internaci v pevnosti Latrun skončili, namátkou, Moše Šaret (pozdější izraelský premiér) a budoucí ministři první izraelské vlády David Remez, Jicchak Gruenbaum a Dov Josef.

Černou sobotou si samozřejmě Britové koledovali o odvetu. Ta na sebe nenechala dlouho čekat.

Zdroje Irgunu, organizace, která akci vůči hotelu uskutečnila, uvádějí, že záhy po Černé sobotě obdržel její šéf Menachem Begin dopis od Mošeho Sneha z velitelství Hagany (jiná židovská odbojová organizace) s pokyny, že je třeba hotel destruovat.

Zde na vysvětlenou, proč právě hotel a proč právě tento. Na první pohled se to může zdát jako ryzí barbarství. Nechat vybuchnout hotel plný turistů. Jenomže věci se mají poněkud jinak. Cílem bylo pouze jedno křídlo Krále Davida, v němž sídlily orgány mandátní správy včetně vojenského velitelství a nechvalně známé CID – vyšetřovacího oddělení Criminal Investigation Division.

Operace byla několikrát odložena, až padlo rozhodnutí, že k výbuchu dojde 22. července. Aktivistům Irgunu se podařilo dopravit do suterénu potřebné množství trhavin. Plán byl následující. Ještě před explozí bude vydáno telefonické varování, aby lidé přítomní v hotelu měli čas jej opustit. Časový spínač na výbušninách byl nastaven na 30 minut.

Po instalaci náloží pověřil velitel operace Jisrael Levi dvě bojovnice Irgunu, aby zatelefonovaly na hotelovou ústřednu a do redakce novin Palestine Post. S upozorněním, že v hotelu King David jsou bomby a s výzvou k okamžité evakuaci.

Podobné varování obdržel před výbuchem sousední francouzský konzulát. Byl vyzván, aby jeho zaměstnanci otevřeli okna a tím zmírnili následky detonace.

Na konzulátu uposlechli, zatímco v hotelu na varování nedbali. Později se hovořilo o tom, že telefonáty považovali Britové za žert. Irgun ve své souhrnné zprávě uvádí, že k varování došlo mezi 12,10 a 12,15 místního času. Výbuch nastal ve 12,37. Na opuštění budovy měli přítomní dvě desítky minut – kdyby úřady braly varování vážně.

Irgun se proto domnívá, že zodpovědnost za oběti nesou ti, kdo upozornění ignorovali.

Z výše uvedeného vyplývá, že ačkoli je útok přisuzován pouze Irgunu a Beginovi, Hagana se od něj nemůže distancovat, neboť spoluiniciátorem byl Moše Sneh, člen jejího velitelského sboru. Spíše vše nasvědčuje tomu, že Irgun na sebe vzal veškerou odpovědnost za tuto operaci na přání Hagany.

Cílem detonace nebylo zabít co nejvíc lidí, ale likvidace dokumentů zabavených židovským disidentským skupinám, které se v té době nacházely v hotelovém sídle CID. A také Brity varovat: Takto ne …

Akce měla celou řadu dopadů, mimo jiné rozklížila dosavadní spolupráci židovských disidentských skupin a zvýšila nevraživost mezi představiteli obou hlavních křídel odboje – Davidem Ben Gurionem a Menachemem Beginem. Oběma šlo o totéž, lišili se ale v názorech na způsob realizace.

Ve svém důsledku měla operace jeden zásadní pozitivní význam. Přispěla k tomu, že Britové vrátili horký brambor jménem palestinská otázka zpět OSN a to posléze znamenalo vznik Státu Izrael.

Všechny tyto souvislosti je zapotřebí vzít do úvahy než s opovržlivým gestem odsoudíme destrukci jižního křídla hotelu King David v Jeruzalémě v červenci 1946 jako teroristický čin.

A než lehkovážně ukážeme na Menachema Begina a ocejchujeme ho jako (bývalého) teroristu, dodávám po téměř šesti letech.