Co nás čeká pozítří?

Napadl sníh, hodně sněhu. Také třeskutě mrzlo. Až praštělo. Pak přišla krátká obleva. Sníh zvlhnul a umožnil dělat to, co jsme dělali za našeho mládí každou zimu.

A tak se před pár dny stalo, že jsem vyhlédl z okna – a před domem spatřil sněhuláka. Byla už tma, prostor osvětlovala pouze pouliční lampa. Jako ilustrace snad ale snímek postačí.

Sněhulák umocnil romantiku této zimy. Působil jako strážce. Postupně jsme si na něj zvykli. Rovněž na iglú, které zanedlouho přibylo. Kdy naposledy stál před naším domem sněhulák? Nevzpomínám si.

Pak už to bylo jenom horší. Ne kvůli teplotám. Kvůli pejskařům. Sněhulák a iglú byly den po dni u země žlutější a žlutější. Víc a víc počuranější a počuranější. Romantika vzala za své. Výtvor ztratil své kouzlo. Hnus.

Netrvalo dlouho a dílo zkázy bylo dokonáno. Kazisvěti nevystupují jenom v pohádkách. Sněhulák se stal obětí – ale koho vlastně? Asi je to jedno. Na zemi leží jeho torzo, částečně rozbořené je iglú.

Jako důkaz toho, jací někteří mezi námi jsou. Bez smyslu pro krásu, bez úcty k dílu někoho jiného. Vyžívají se v destrukci. Co s nimi?

Nic – vždyť se vlastně nic nestalo. Sněhulák by nejpozději na jaře tak jako rozstál. I iglú.

Jenomže – dnes jsou to výtvory ze sněhu. A zítra? Počmárané fasády, vysypané odpadkové koše, vytrhané poklopy kanálů. Odvrácená strana života. Vandalismus na pochodu.

Co nás čeká pozítří?

•

... dobro

... zlo