Člověk míní, Dominika mění

Původně jsem chtěl psát o Egyptě. O včerejším (12/5) úmrtí dvou Ukrajinek při dopravní nehodě v Hurghadě, o projevu prezidenta Sisiho na řadu zajímavých témat.

Patří k nim bezpečnostní situace na severu Sinaje, nové rozvojovové projekty, plány na stabilizaci elekroenergetiky a rekultivaci jednoho milionu akrů půdy, výstavbu bytů, modernizaci silnic. Ostatně jejich nedobrý stav (kdo do Egypta jezdí, ví, o čem mluvím) je spoluviníkem enormního množství dopravních nehod. Ovšem u vědomí toho, jaký „zájem“ má místní blogerská komunita o tyto záležitosti, nechal jsem si tentokrát zajít chuť a rozhodl se glosovat téma jiné, neméně důležité.

Jde o  příspěvek Dominiky Säcklové publikovaný 12/5 pod nadpisem „Proč jsou milenci pořád tabu a jak si zařídit věrnou ženu“.  Především: rozhodně si nemyslím, že jde o žvást, jak text znehodnotil diskutující M. K. Naopak, obsahuje celou řadu pozoruhodných postřehů a otázek, na něž se autorka sama snaží nalézt odpovědi, což si zaslouží uznání. Je to důkaz, že inteligentní mladá žena dokáže o poměrně složitých věcech (byť zdánlivě vypadajících banálně) inteligentně a analyticky přemýšlet. Jako žvást se její pojednání může jevit pouze lidem, kteří danou problematiku trivializují (banalizují), anebo se jich osobně (už) nedotýká. Protože se ale domnívám, že lidí, jichž se osobně dotýká, je nepoměrně víc, zaslouží si inspirující Dominičin text obsáhlou diskusi – o to víc jsem byl překvapen, když v době psaní mé reakce měl při 863 přečteních pouze pět diskusních příspěvků.

Sám se mohu z důvodu nedostatku času věnovat tomuto námětu pouze telegraficky. Zcela se vyhnu problematice formulované otázkou, proč mají ženy milence – a letmo se dotknu opačného gardu: proč mají muži milenky. Domnívám se, že jde o jedno z nekonečné řady životních dilemat, jež den co den, hodinu co hodinu, někdy i minutu co minutu řešíme. Od těch nejbanálnějších: jestli koupit coca colu nebo pepsi, jestli si dát sklenku merlotu či cabernetu sauvignon, jestli si pořídit černé nebo modré ploutve k moři (atd., atp), po ty zásadnější (jestli přejít na červenou, když nic nejede – a případně riskovat pokutu) až po ty úplně nejzásadnější. K těm patří i záležitost milenek.

Obávám se, že není až tak podstatné, jakou ženu muž doma má. Důležitější je něco jiného. To, co vyjadřuje slogan někdo má rád holky, jiný zase vdolky (za vdolky možno dosadit pivo a hospodu obecně, fotbal, rybaření nebo jiné hobby – prakticky cokoli mimo holek). Ti, kdo místo vdolků preferují holky to mají zatraceně těžké (bavíme se o mužích, kteří mají manželky nebo stálé partnerky nárokující si jejich věrnost). Musí řešit dilema svého mužství pokaždé, když se v jejich zorném poli ocitne cizí žena a vzápětí se ukáže, že mezi mužem a touto ženou dojde ke vzájemné rezonanci. Pak už záleží pouze na morální síle onoho muže, zda dokáže pokušení, které před něj život postavil, odolat (byť s pocitem frustrace kvůli ztracené příležitosti prožít cosi, co patří k nejkrásnějším okamžikům v lidském životě), anebo naopak podlehne a prožije si svůj ráj na zemi, ovšem ten není zadarmo – cena, nejen v penězích, bývá mnohdy vyšší než vysoká.

V zásadě jde tedy o to, o co šlo už v biblickém ráji: zda člověk odolá nebo neodolá pokušení. Neboť toto dilema řeší muži upřednostňující holky před vdolky každý den, každou hodinu (a například jsou-li na autobusovém nádraží v době, kdy se na něj sjíždějí středoškolské studentky z celého okresu, tak) každou minutu. Obecně platí, že muži mají potenciál dobývat (a občas i dobýt) ženy. Tohoto potenciálu nebyli zbaveni sekundu po skončení svatebního obřadu, ani poté, co začali s dívkou (ženou) chodit. Přesně to je to dilema: kde vzít sílu k tomu tento potenciál, který byl v případě stávající partnerky tak úspěšný, nepoužít, jde-li v očích jeho partnerky o takzvanou zakázanou lásku. Někdo tu sílu nedokáže najít, někdo ano – a další ji ani nehledá.