Červená středa

Připadá na poslední středu před Adventem, letos tedy na 23. listopadu. A jaký je její smysl? „Veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni kvůli svému náboženskému přesvědčení.“

To jsem citoval z českého webu této mezinárodní iniciativy (cervenastreda.cz), kde je také vysvětleno, že znakem iniciativy je „rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru“.

Jde o iniciativu mladou, první ročník se konal v roce 2016, nicméně velice důležitou. Lidí pronásledovaných pro víru - šikanovaných, vězněných, mučený a vražděných, kteří potřebují naši solidaritu a modlitby, je v nesvobodné části světa stále mnoho, jak dosvědčují zprávy organizací sledujících jejich krutý osud.

V České republice, kromě toho, že budou 24. 11. červeně nasvíceny kostely i jiné budovy, je hlavní program situován do Prahy. Angažují se v něm společně katolická Česká biskupská konference, nekatolická Ekumenická rada církví a Federace židovských obcí. Zahrnuje konferenci (Staroměstská radnice), křesťansko-židovskou modlitbu (Karolinum), pochod přes židovské město k Betlémské kapli; zde bude připraven benefiční koncert, který v přímém přenosu odvysílá TV Noe (20 hodin).

Jak se mohou zapojit obyčejní lidé jako vy nebo já? Když ne jinak, tak v soukromí domova modlitbou, zapálením svíčky, projevením zájmu o danou problematiku.

Pokud se potvrdí to, co je napsáno na webu České biskupské konference, navštíví českou Červenou středu mimořádně vzácný host. Žena, které jsem i já věnoval několik článků a mnoho modliteb.

Jmenuje se Mariam Ibrahim Išagová. Narodila se v Súdánu muslimskému otci a křesťanské matce (z etiopské ortodoxní denominace); otec od rodiny záhy odešel, matka ji vychovávala v křesťanské víře a sama Mariam se vždycky považovala za křesťanku. Provdala se za křesťana – a pak tehdejší islámský režim ukázal svoji nejtemnější tvář.

Absurdita první: o víře dospělého člověka nerozhoduje on sám, ale státní moc. A protože otec Mariam byl muslim, byla podle úřadů i ona muslimka.

Absurdita druhá: svatbou s křesťanem se jako „muslimka“ dopustila „cizoložství“.

Další kruté absurdity následovaly. Režim po ní chtěl, aby se zřekla víry v Ježíše Krista, což odmítla. Načež byla v roce 2014 odsouzena k trestu smrti oběšením. Ještě předtím měla být kvůli „cizoložství“ zbičována. Protože ale byla těhotná, režim exekuci o dva roky odložil. Rodila ve vězeňské nemocnici s pouty na nohou, jako ta nejsprostší vražedkyně; v žaláři s ní byl také její syn v batolecím věku.

Život jí zachránil mezinárodní tlak za její propuštění, modlitby napříč kontinenty a denominacemi, protesty proti hanebnému jednání, petice. Ukázalo se, že světová kampaně tohoto druhu mají svůj smysl. Život Mariam byl zachráněn. Ona se i s rodinou přestěhovala do Spojených států.

Žel, tím její pronásledování neskončilo, byť na svobodě mělo úplně jinou, zdravým rozumem nepochopitelnou podobu. Stala se obětí domácího násilí. Proto v roce 2019 spoluzaložila nadaci Tahrir Alnisa Foundation s posláním pomáhat ženám vyváznout a zotavit se z domácího násilí a náboženského pronásledování.

Netřeba zdůrazňovat, že dnešní svět, navzdory všem svým bezesporu kladným stránkám, není všude v pořádku. Červená středa bude příležitostí znovu si připomenout, že svobodně vyznávat víru není na mnoha místech za našimi hranicemi samozřejmé.