Afghánistán: Jiný kraj, jiný mrav?

Občas se s tím názorem setkáme, v souvislosti se situací v Afghánistánu přirozeně víc než dřív. Prý máme nechat jiné společnosti (kultury, režimy), ať si žijí po svém. Do jejich praktik kdesi v „Tramtárii“ nám nic není.

Jiný kraj, jiný mrav.

Je tomu skutečně tak?

Slýcháme o nepřípustnosti exportu demokracie tam, kde pro tuto formu fungování společnosti nejsou podmínky. Jistě, pokud si lidé tam či onde přejí, aby jim vládla nikoli svobodně zvolená, ale jinak ustanovená vrchnost, nemá smysl jim demokracii vnucovat. Problém tu ovšem je: jak v nesvobodných a nedemokratických režimech zjistit, co si lidé opravdu přejí, když jediným způsobem jsou svobodné volby či svobodné referendum; rozumí se tajné, rovné, všeobecné. Modifikace Hlavy 22?

Říkáme, že v té či oné části světa lidé demokracii nechtějí, ale: víme to, nebo si to na základě dílčích indicií pouze myslíme. Ale i kdyby tomu tak bylo, tedy že lidé v té či oné společnosti, v tom či onom národě demokracii nechtějí, neznamená to, že se k nim tamní režim může chovat jak si zamane (či jak mu velí právní systém šaría). A že my k tomu máme být slepí a hluší.

Uvidíme-li, že soused na  své  zahradě nelidsky týrá  svoji  ženu či  své  dítě, zaujmeme k tomu postoj podle zásady „sousedova zahrada, sousedova pravidla“? Anebo jsme povinni, jsme-li svědky násilného sousedova konání, nebýt lhostejní a patřičně reagovat? Lze samozřejmě namítnout, že zákony, které sousedovo chování označují jako trestné, platí v celé ČR, tedy jak na naší, tak na jeho zahradě, zatímco například ve vztahu k Afghánistánu jde o vztahy mezi státy, společnostmi, kulturami, civilizacemi.

To je jistě pravda, přesto ale i v této „mezistátní dimenzi“ existuje cosi, co připomíná (opakuji: připomíná) tuzemský zákon platný jak na mé, tak na sousedově zahradě. Je to Všeobecná deklarace lidských práv (UDHR).

Není to zákon, UDHR není jako zákon právně vymahatelná, přesto má klíčový význam. V morální rovině dělí státy (režimy) na civilizované (které UDHR respektují, mají ji ve svém právním systému) – a ty ostatní.

Afghánistán patří mezi země, které v roce 1948 v OSN hlasovaly pro UDHR. To je jistý závazek. Pokud současný tálibánský režim nastoluje právo šaría, které je v mnoha bodech s UDHR v přímém rozporu, pak se nevyhneme otázce, jestli stát, jemuž vládne barbarský režim, lze považovat za součást rodiny států civilizovaných a patří-li vůbec do OSN. (Vím, že vstupuji na tenký led, ale: Islámský emirát Afghánistán s barbarskými šariátskými pravidly členem OSN být má a civilizovaná Čínská republika /Tchaj-wan/ nikoli?)

Aby bylo zřejmé, proč takovéto úvahy, připomenu několik bodů z UDHR, které má každý režim každé civilizované země morální povinnost dodržovat, přičemž se lze oprávněně domnívat, že v případě tálibánského režimu tomu tak nebude.

Článek 5

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Článek 12

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

Článek 18

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.

Budou tyto elementární zásady charakterizující naši civilizaci Tálibánem respektovány? Vzdají se vládci Afghánistánu nelidských trestů (bičování, utínání končetin, kamenování aj.), zasahování do soukromého života, zejména v případě žen (povinný oděv, při nedodržení sankce)? Budou mít afghánští muslimové a muslimky volnost, pokud jde o změnu náboženského vyznání? Podobných otázek je bezpočet.

Pokud na ně dostaneme zápornou odpověď, nelze tuto záležitost odbýt slovy „jiný kraj, jiný mrav“ a mávnout nad tím rukou. UDHR mají univerzální platnost. Jsou činy, jednání a chování, které nemohou, nesmí mít v civilizované společnosti místo.

Nelze být kanibal a současně ctihodný člen lidského společenství.

Pokud naše civilizace, přesněji svobodný svět, důrazně odmítá rasismus, antisemitismus a rozmanité formy diskriminace, pak je nepředstavitelné, že by nezaujal právě tak důrazný negativní postoj k nelidským praktikám, které lze vytušit, a namnoze už se dějí (vražda ženy která nebyla oblečena dle představ tálibánských fanatiků a podobné zvěrské činy), z tálibánské verze uplatnění práva šaría.

Prostě: obsah sloganu „jiný kraj, jiný mrav“ v případě tálibánských zrůdností vůči lidským bytostem při našem hodnocení nové afghánské reality neplatí a platit nesmí.