28. říjen: Mírně kacířský pohled aneb Česká tragédie

Dvacátého osmého října jsem věnoval hodně času přemýšlení o 28. říjnu. Jsem spíše introvert a tak trochu individualista; proto i přemýšlení bylo takové: v oáze samoty.

Na mysl mi přicházely kacířské myšlenky. Co vlastně slavíme? Den svatby manželů po rozvodu? To je ale v běžném životě málo obvyklé. Vlastně neznám žádné rozvedené páry, v jejichž životech by datum, kdy se vzali, bylo důvodem k bujarému veselí.

Den vzniku republiky zvané první jistě nelze mechanicky srovnávat se svatbou muže a ženy. Má zásadnější historický význam – leč neobjevuje se i zde princip „kdybych se neoženil, nikdy bych nebyl rozvedený“? Neboli: nebýt ČSR, nebylo by ČR?

Kromě toho v tom všem zůstává jakási pachuť: ČR je dobrá, ale nebyla by původní ČSR lepší? Větší a silnější – a tedy respektovanější?

Takové a podobné úvahy mi procházely hlavou.

První republika, na kterou jsme jako Češi, pokud svět nevnímáme třídním pohledem komunistů, obecně hrdí, trvala pouhá dvě desetiletí. Skončila neslavně: podlým úderem do vazu.

Za následnickou druhou republiku (1938-1939) je proč se stydět. A o protektorátu (1939-1945) darmo mluvit.

Pak přišlo osvobození, aby se ukázalo, že masarykovská ČSR se z onoho úderu zvaného Mnichov už nevzpamatuje. Třetí republika (1945-1948) byla jiná, paradoxně zásluhou nejbližšího spolupracovníka TGM – Edvarda Beneše. Teritoriálně menší o Podkarpatskou Rus. Politicky už nešlo o klasickou demokracii, ale o demokracii okleštěnou, národněfrontovou, o demokracii bez opozice. Sám Beneš odmítl návrat k předválečnému politickému modelu. Chtěl republiku jinou, národně revoluční, napůl socialistickou, napůl kapitalistickou, republiku lepší. Dopadlo to úplně jinak: usnadnil bolševikům, kteří sloužili v první řadě zájmům cizí moci, její ideologii a světové revoluci, převzetí moci.

Po listopadu 1989 byla šance vrátit se ke kořenům naší republikánské státnosti. Země však měla záhy jiné téma. Ukázalo se, že česko-slovenské manželství dospělo k definitivnímu konci. Nový rok 1993, jakkoli to může znít nelibě, je negací 28. října. Jako je rozvod negací svatby.

Nedokázali jsme hřivnu, kterou jsme 28. 10. 1918 od historie obdrželi, udržet, natož rozmnožit. Viděno z českého pohledu, byli jsme od Mnichova jen menší a menší – a také bezvýznamnější.

Druhá republika byla neší než první. Protektorát byl menší než pomnichovské Česko-Slovensko. Poválečná republika byla menší než předmnichovská ČSR. A konečně ČR je o mnoho menší než republika v hranicích z let 1945-1992.

Existují pojmy a názvy jako Český zápas (náboženský časopis) nebo Česká otázka (dílo TGM). Přiřadit k nim můžeme i Českou tragédii. Je až děsivě široká a všeobjímající.

Zahrnuje zmíněný Mnichov, protektorát se všemi zrůdnostmi jako byl holocaust či Lidice a Ležáky. Ale také kolaborace s nacisty, udavačství. Tuto část naší tragédie můžeme přičíst na vrub zčásti zlým cizákům, případně domácím zrůdám a zrůdičkám. Neméně úděsná byla i tragédie komunistické totality, byť zamaskovaná mírovým obalem – horší o to, že v ní už tyranizovali Čechy nikoli Němci, ale Češi (v režii Kremlu).

Toto vše jsou obecně známé pravdy a koneckonců, od nacistů a komunistů se nic jiného ani čekat nedalo. Mě ovšem trápí něco jiného. Že součástí naší národní tragédie jsou i politici, bytostní demokraté, od nichž bychom se to nikdy nadít neměli. Jsem hluboce zklamán z toho, jak se za režimu 1945-1948 zacházelo s některými osobnostmi. Stačí vzpomenout Jana A. Baťu, odsouzeného poválečným „Benešovým“ režimem (možná tam ty uvozovky ani nepatří) k patnácti letům žaláře a rehabilitovaným až polistopadovou justicí.

Během letošního výročí vzniku republiky jsem si znovu oživil osudy Mužů 28. října. Oné pětice tvořené jmény Švehla, Rašín, Šrobár, Soukup a Stříbrný. Právě u posledně jmenovaného bych se chtěl zastavit. Ačkoli za protektorátu nacisty nepodporoval, byl na základě jednoho z retribučních dekretů prezidenta Beneše odsouzen na doživotí. Nikoli za komunistického režimu, ale ještě před únorem 1948. A ve vězení také zemřel.

Čím tak hrozným se provinil, že musel na zbytek života do kriminálu? Ano, byl to antisemita, sympatizoval s českými fašisty (nikoli nacisty!) a zaujímal krajní postoje. Především ale: byl politickým odpůrcem prezidenta Beneše. V období Mnichova zastával názor, že republika se měla bránit.

Pokud patřil do vězení on, pak nemohu nevyslovit ještě jednu kacířskou myšlenku. Podle prvorepublikové ústavy mohl prezident uzavřít mezinárodní smlouvu o změně státních hranic pouze se souhlasem parlamentu. Mnichovskou dohodu přijala tehdejší vláda a podepsal prezident Edvard Beneš bez tohoto souhlasu. To nebylo protiústavní? To nebyla vlastizrada? Nevím, jen se ptám.

A co proněmecké postoje československých komunistů z doby před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem? Já vím, pravidla i soudní verdikty určují vítězové. Se vším úděsným, co s tím souvisí. Přesně to se dělo nejen po únoru 1948, ale i před ním. I to součást České tragédie.