25. leden 1949

Toho dne bylo úterý a ve světě se staly dvě události hodné análů. V Los Angeles byly uděleny historicky první ceny Emmy (o tom psát nebudu) a v Izraeli se konaly první parlamentní volby (o tom ano).

Premiérovým volbám v obnoveném státním útvaru lidu Izraele, tedy Judejců (Židů), ať už se ve své zemi narodili nebo přišli z diaspory, věnoval 25. ledna článek web listu Jerusalem Post („On this day: Israel held first ever elections for Knesset in 1949“). Jeho obsah tvoří základ tohoto příspěvku.

Podle původního záměru se měly konat volby do začátku října 1948, a to nikoli ještě do Knesetu (česky Shromáždění), ale do Ústavodárného shromáždění, z něhož měla vzniknout Ústava Státu Izrael. Vývoj šel ale jinou cestou:

• Volby bylo nutné posunout kvůli probíhající Válce za nezávislost, proto se konaly až v lednu 1949.
• Z důvodu nepřekonatelných názorových rozporů mezi reprezentanty sekulárních a nábožensky orientovaných Židů nahradila (v příštích letech) konstituci série Základních zákonů.
• Krátce po ustavení Ústavodárného shromáždění, když bylo zřejmé, že pro vytvoření ústavy neexistuje politická vůle, byl parlament přejmenován na Kneset; volby do Ústavodárného shromáždění tak byly volbami do prvního Knesetu.

První všeobecné hlasování se konalo v mimořádně složitém období. K vítěznému konci se chýlila první válka s Araby. Válka klíčová, protože pokud by Izraelci prohráli, volby by se staly bezpředmětnými. Byla to existenční záležitost.

Izraelci naštěstí poráželi Araby na všech frontách (jistěže i s klíčovou československou pomocí), a tak mohlo jít 25. ledna 1949 více než půl milionu voličů k urnám. Účast činila bezmála 87 procent. Což je vzhledem k situaci v nově ustavené republice – obranná válka, masivní přistěhovalectví, budování státu „za pochodu“ atp. - číslo hodné úcty.

O hlasy usilovalo 21 stran, do parlamentu jich prošlo 12. Suverénním vítězem a na dlouho dominantní partají v izraelské politice se stala legendární Mapaj neméně legendárního sionistického lídra a prvního premiéra Davida Ben Guriona; partaj prozápadní, labouristická, středolevá. Ve 120členném Knesetu získala 46 křesel.

Vzhledem k tomu že izraelská demokracie zvolila poměrný systém, potřebovala Mapaj k sestavení vlády koaliční partnery. Druhá na pásce, levicová a v té době prosovětská (až do Stalinovy smrti) Mapam s 19 mandáty, nepřicházela pro Ben Guriona do úvahy, stejně jako nejsilnější pravicová strana Herut (14 mandátů) Menachema Begina, Ben Gurionova hlavního politického oponenta.

První povolební Ben Gurionova vláda byla podporována pěti formacemi:

• Mapaj … 46 poslanců
• Sjednocená náboženská fronta … 16
• Progresivní strana … 5
• Sefardové a orientální komunity … 4
• Demokratická kandidátka Nazaretu (arabské uskupení) … 2
• Celkem … 73, pohodlná většina (což ovšem nevylučovalo  pozdější koaliční třenice - tato první vláda se rozpadla už v říjnu 1950)

Jak ale na závěr web Jerusalem Postu připomněl, první kabinet Izraele si v extrémně obtížných podmínkách vystačil s dvanácti ministry. Současná vláda Benjamina Netanjahua jich má podle serveru víc než tři desítky, což z ní činí největší a také nejdražší kabinet v izraelské v historii.

Inu, časy se mění.

SOUČASNOST

Nástupkyní Mapaje je od roku 1968 Izraelská strana práce, zkráceně Haavoda (Práce), v mých textech označovaná termínem labouristé. Hvězdná éra jedné i druhé formace je ovšem nenávratně pryč.

Od voleb v dubnu 2019 měli labouristé vždy méně než deset zástupců v Knesetu:

• duben 2016 … 6
• září 2019 … 5
• březen 2020 … 3
• březen 2021 … ?

Podle posledních výzkumů preferencí bude strana ráda, když se do parlamentu vůbec dostane. Od 8. prosince 2020 do 24. ledna 2021 se konalo 36 průzkumů a pouze podle jednoho z nich by labouristé získali zastoupení v Knesetu (celkem 4 místa – dle průzkumu z 24. ledna), jinak jsou bez šancí.

V pondělí 24. ledna zvolila labouristická partaj novou předsedkyni –  Merav Michaeliovou.  V krátkém čase ji čeká úkol podobný zázraku. Ještě nikdy od voleb 1949 se nestalo, aby labouristé, ať se jmenovali Mapaj či Strana práce - a bez ohledu na to, zda kandidovali samostatně nebo s jinými formacemi, zůstali před branami Knesetu. Nyní nad nimi právě takovýto Damoklův meč visí. Podaří se Michaeliové tuto hrozbu odvrátit? Má na to méně než dva měsíce.

Pokud se to nepovede, co by tomu asi řekli otcové-zakladatelé strany, kteří méně než 40 mandátů v Knesetu považovali za neúspěch?