15. 5. 1948: Probuzení do války

• Čtrnáctého května jsme si připomněli, tentokrát podle občanského kalendáře (tedy nikoli židovského), 65. výročí vzniku staronového státního útvaru na Blízkém východě – Izraele.

Jeden stát stejného jména už v oblasti existoval, byla to starověká monarchie – to uvádím jen na okraj v připomínce palestinským Arabům a jejich sympatizantům jako odpověď do debaty, kdo má na tamní území větší historický nárok. Nicméně primárně toho se tento příspěvek netýká.

Židé ve své pravlasti se probudili do nového dne, 15. května 1948, sice s pocitem nepopsatelné satisfakce, nicméně na bujaré oslavy čas rozhodně nebyl. Postaraly se o to armády sousedních států, které do Palestiny vtrhly s cílem zabránit vzniku Izraele a na celém palestinském území zřídit stát arabský. Dnes od tohoto dne uplynulo taktéž pětašedesát let. Izraelci by si mohli dát do erbu heslo Zrozeni v boji, podobné jaké má na své vlajce stát Nevada.

V okamžiku, kdy agrese Arabů začala bylo zřejmé, že bere za své teritoriální část plánu OSN o rozdělení Palestiny na arabskou a židovskou část. Logicky: ve hře bylo několik variant dle vývoje na bojišti, nicméně představa, že se obě strany vrátí po válce k hranicím narýsovaným Spojenými národy byla stejně naivní jako představa, že hitlerovské Německo zůstane po pětačtyřicátém roce v hranicích z doby před 1. září 1939. Války prostě mění politické mapy a nejinak tomu bylo i ve Svaté zemi.

Ona totiž OSN udělala jednu fatální chybu. Kdyby si chtěla zachovat morální právo na požadovek, aby oba palestinské státy splnily onen plán rozdělení, musela by nejprve ve prospěch tohoto plánu (a tedy na straně napadeného čili Izraele) vojensky intervenovat (jako později v Koreji). Tím, že se zachovala takříkajíc impotentně a zmohla se toliko na výzvy k embargu na dovoz zbraní (což se mimochodem rovnalo nepřímé podpoře agresora), de facto se smířila s tím, že rozhodující bude výsledek války.

Jistě by bylo na místě zmínit klíčovou pomoc, kterou poskytlo Československo bránícímu se Izraeli. Ta ale není předmětem tohoto článku.

Chci uvést něco jiného. Pokud přistoupíme na tezi, že Arabové v Palestině nemají svůj stát, což ovšem tak docela pravda není, protože jejich státem se po prohrané válce, kterou si dnes připomínáme, stala jordánská monarchie, pak musíme konstatovat, že hlavní důvod toho, proč tomu tak je, neleží nikde jinde než v událostech spojených symbolicky s 15. květnem 1948. To si žádá malé vysvětlení. Kdyby Izrael, který se nepřátelské přesile i díky československé zbrojní a výcvikové pomoci ubránil, obsadil ve válce 1948-1949 celou historickou Palestinu, jistě by se dostala na stůl otázka, co za dané situace s palestinskými Araby, pokud jde o jejich národní aspirace.

Tak tomu ovšem, jak známo, nebylo.

Po skončení války měli Arabové, tedy poražení útočníci, pro vyhlášení svého státu v souladu s rozhodnutím Spojených národů k dipozici celý Západní břeh a Pásmo Gazy. To, co se s tímto územím, jež bylo v rukou Arabů, stalo a co se na něm, pokud jde o státoprávní uspořádání, dál dělo, je pouze a jenom věcí Arabů (palestinských i ostatních), přičemž Izrael s tím nemá nic společného. Ten měl dost starostí s vlastní bezpečností (právě s ohledem na postoj arabských sousedů) a s budováním staronového židovského státu.

Šedesáté páté výročí války, kterou v Izraeli právem označují Válkou za nezávislost, je dobrou příležitostí si tehdejší události připomenout. Tam je zapotřebí hledat jeden z kořenů dodnes nevyřešeného konfliktu.