Západ nám v srpnu 1968 nemohl přijít na pomoc, říkají historici

V jednom z dalších dílů seriálu veřejnoprávní televize Historie.cz nazvaném Československo znásilněné a opuštěné se diskutovalo, jak se demokratické země světa stavěly k invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

První, bezprostřední reakcí všech lidí v těchto státech bylo samozřejmě jednotné odsouzení invaze, ve Francii dokonce i ze strany tamní komunistické strany, vzpomínal v pořadu profesor Jacques Rupnik, politolog Pařížského institutu politických věd; záhy poté se však vynořila otázka, jak v této záležitosti postupovat dál, respektive zda lze vůbec něco podniknout. Zbigniew Brzezinski, tehdy poradce americké vlády, například volal ještě v noci na 22. 8. ministrovi zahraničních věcí Deanu Ruskovi a ptal se ho „Co budeme dělat?“, ten mu ale odpověděl, že pokud nechtějí Spojené státy rozpoutat třetí světovou válku, tak nic.

„Už na jaře roku 1968 přitom poslal jeden z vysokých úředníků ministerstva Ruskovi memorandum, ve kterém jej informoval, že Sovětský svaz bude podle všech náznaků řešit krizi v Československu ─ přesněji řečeno jeho problém s dotyčnou zemí ─ vojenskou silou, takže nastala chvíle, abychom upozornili, že podobný krok by jej něco stál,“ připomněl tentokrát zapojením přímo z USA další účastník diskuse Igor Lukeš, historik z Bostonské univerzity. „Ten člověk však na svou zprávu nikdy neobdržel žádnou reakci“.

Tehdejší francouzský ministr zahraničí pro změnu v parlamentu prohlásil, že hlavní je, aby invaze nezpochybnila probíhající dialog mezi Východem a Západem, řekl Rupnik a dodal: „Dva britští autoři pak o několik měsíců poté vydali knihu, kde se hned v první větě píše, pokud si to dobře pamatuji, že to, k čemu došlo 21. srpna v Československu, byla významná událost v dějinách lidstva, nešlo však o mezinárodní krizi.“

Třetí účastník diskuse Jiří Přibáň, který od roku 2001 přednášel na právnické fakultě Velšské univerzity v Cardiffu, v této souvislosti upozornil, že situace v naší zemi po srpnu 1968 se výrazně lišila od té o třicet let dřív, kdy Neville Chamberlain a Édouard Daladier v Mnichově souhlasili, aby Hitler obsadil Sudety. „Tato skutečnost totiž představuje v britské politice dodnes velké trauma, výčitky, že tomu tehdy Spojené království nezabránilo, zatímco reagovat vojensky na invazi Sovětského svazu a jeho čtyř spojenců do Československa by podle Londýna opravdu znamenalo třetí světovou válku“ (v níž už by tentokrát byly nasazeny i jaderné zbraně).

Pravdou je, že u nás po invazi, jak konstatoval moderátor diskuse, nedošlo například k vyhlášení stanného práva, natož k rozsáhlému masakru obyvatelstva, jak jsme dnes svědky na Ukrajině, takže se nabízí otázka, zda absence násilí v širokém měřítku vládám na Západě neposloužila coby určité alibi pro to nezasahovat. „Svou roli to nepochybně sehrálo,“ přiznal Jacques Rupnik, který následně citoval tehdejšího vrchního velitele amerických vojsk v Evropě. Ten totiž později vzpomínal, že jeho hlavní obavou bylo, aby konflikt nepřekročil hranice Československa (zřejmě především do Západního Německa), což by se v případě aktivního dlouhodobého odboje nebo dokonce odporu naší armády mohlo stát, takže generálovi se zřejmě dost ulevilo, že k ničemu takovému nedošlo.

Politolog z Pařížského institutu politických věd v této souvislosti také připomněl, jak tehdejší francouzský prezident De Gaulle řekl mezi čtyřma očima velvyslanci své země v Praze, že je velmi těžké vojensky pomáhat zemi, která se sama nebrání, a Ludvíka Svobodu dokonce označil za jakéhosi „českého Pétaina“, tedy člověka spolupracujícího za války s nacistickým Německem. „Skutečností zůstává, že československá armáda dostala rozkaz zůstat v kasárnách,“ podotkl Rupnik, i když příklad maďarského povstání z roku 1956 podle něj ukazuje, že by se asi nic nezměnilo, i kdyby bojovala. Obrovský obdiv, jak zdůraznil, ovšem na Západě vyvolala pasivní rezistence našich obyvatel vůči okupaci, kteří ukázali, že obrovské armádě lze vzdorovat i jinými než vojenskými prostředky.

Diskutující se zabývali i tím, jak ke vstupu vojsk přistupoval tzv. východní blok vedený Sovětským svazem. „S výjimkou Rumunska, které bylo jakési enfant terrible Varšavské smlouvy a obsazení Československa odsoudilo, s ní všichni ostatní členové tohoto vojenského paktu přinejmenším oficiálně souhlasili, a dokonce se jí i účastnili, i když různou měrou ─ zatímco Polsko vyslalo téměř třicet tisíc svých vojáků, Bulharsko jen dva tisíce,“ připomněl poslední účastník pořadu Dan Povolný, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Ten také upozornil, že Kreml se bál vypuknutí třetí světové války stejně jako Bílý dům, takže ten byl o chystaném obsazení naší země informován jako o vnitřní záležitosti zmíněné aliance, na kterou dle předpokladu nebude nijak reagováno. „Šlo vlastně o jakousi tichou dohodu mezi Východem a Západem“. S názorem, že Spojené státy daly Sovětskému svazu k přepadení Československa zelenou, ovšem hluboce nesouhlasil Igor Lukeš, i když připustil, že po celá desetiletí, už od konce druhé světové války, signalizovaly smíření s rozdělením Evropy na dva tábory.

Mezinárodní vztahy byly podle tohoto historika v minulosti více méně založeny na doktrínách, které vznikly už v roce 1555 smlouvou uzavřenou v bavorském Augsburgu, kde se katolíci s protestanty dohodli na principu zvaném cuius regio, eius religio, tedy „kdo vládne, určuje náboženství“ (dnes bychom asi řekli „ideologii“). Tuto zásadu po skončení třicetileté války v roce 1648 potvrdil i tzv. vestfálský mír, a navíc přišel s konceptem suverenity definované územím, kdy do toho, kde panuji já, nemá zasahovat vládce jiného a naopak. „V silně globalizovaném ─ a tudíž propojeném ─ světě jednadvacátého století už však něco takového neplatí,“ pokračoval Lukeš, a „představa, že kontrola nějakého konkrétního území mi dává pocit bezpečí, je tudíž úplně falešná, zejména když hlavní konkurenční boj nyní probíhá mezi armádami satelitů nad našimi hlavami, tedy ve vesmíru“.

K situaci na Ukrajině se tudíž Západ konečně postavil úplně jinak, než tomu bylo v případě demonstrací ve východním Berlíně v roce 1953, postavení zdi oddělující toto město od jeho západní části o osm let později, maďarského povstání v roce 1956 a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa po dalších dvanácti letech. „Už na podzim 2021 posílá prezident Biden ředitele CIA do Moskvy,“ uvedl americký historik českého původu, „kde se k němu přidá ještě tamní velvyslanec USA, aby se zdůraznila oficiálnost návštěvy, a oba muži jdou za Nikolajem Patruševem, jedním z nejbližších spolupracovníků Vladimíra Putina, kterému řeknou, že vědí o přípravě útoku na západního souseda Ruské federace, a vyzývají její vedení, aby něco takového nepodnikalo, jinak to pro ni skončí katastrofou, ale Patrušev jim velkopanským stylem odpovídá, že oni jsou velmoc a jim nebude nikdo nic radit“.

Dnešní Ukrajina je nicméně v jiné situaci, než bylo Československo v roce 1968, jak v diskusi podotkl historik Povolný, jelikož „má to štěstí, že není součástí žádného mocenského bloku, žádného vymezeného prostoru, který by byl velmocemi respektován“. Jiří Přibáň ovšem upozornil na skutečnost, že Spojené státy, tedy zdaleka největší dodavatel zbraní napadené zemi, se už několik let „nachází v krizi“ (čímž měl zřejmě na mysli Donalda Trumpa).