Mohla Rudá armáda v roce 1945 dojít až k Atlantiku?

„Druhou frontu si přál hlavně Stalin“, oznamuje titulek nedávné glosy v Mladé frontě Dnes. Tato formulace mne přivedla k zamyšlení (pro někoho pravda možná naprosto nesmyslnému), proč si ji sovětský diktátor vůbec přál. 

Vždyť pokud by se Spojenci v Normandii v červnu 1944 nevylodili, nemusela by se podle mého názoru Rudá armáda zastavit v Berlíně, ale mohla by pokračovat až na pobřeží Atlantického oceánu, a „poslední koloniální říší“ by se tudíž nestala jen východní a střední Evropa, ale i ta západní (snad s výjimkou Británie). Druhá fronta samozřejmě existovala už dříve, pomineme-li vylodění Spojenců v Maroku a Alžírsku v listopadu 1942, tak rozhodně od července roku následujícího, kdy zaútočili na Itálii, konkrétně ze všeho nejdřív na Sicílii, ale její existence by asi v důsledku jejich pomalého postupu Apeninským poloostrovem a nakonec hradby Alp Rudou armádu v postupu rovinatým severním Německem dál k Atlantiku nezastavila.

Historička Veronika Valíková v glose píše, že „Stalin… prosazoval frontu v západní Evropě, aby jeho vojska mohla postoupit co nejdál“. Autorka tím má nepochybně na mysli skutečnost, že po jejím otevření vázali Spojenci řadu německých divizí, které by jinak Hitler mohl nasadit proti Sovětskému svazu. Rudá armáda už ovšem měla v té době stejně nad Wehrmachtem drtivou převahu, do operace Bagration, zahájené 22. června 1944, například nasadila podle některých zdrojů téměř třikrát více živé síly, tedy mužů, šestkrát více tanků a děl a osmkrát více letadel. Domnívám se tudíž, že by Stalin Hitlera porazil, i kdyby se Američané, Britové a Kanaďané na plážích Utah, Omaha, Gold, Sword a Juno nevylodili, a jeho vojska by se tudíž v Berlíně nemusela nutně zastavit.  

Sdělil jsem tento svůj názor člověku, který se v dané problematice orientuje, a ten se mnou nesouhlasil. Rudá armáda už sice měla v předposledním roce války velkou početní převahu, ale také mnohem větší ztráty než druhá strana, i když jeden sovětský spisovatel už před lety naznačil, že mnohdy zbytečné, a to slovy„utopili jsme nepřítele v krvi vlastních vojáků“. Člověk, s nímž jsem na dané téma hovořil, je prostě toho názoru, že Stalinova vojska do Berlína došla na pokraji svých sil (tam coby do hlavního města Třetí říše samozřejmě byla rozhodnuta dojít stůj co stůj), a pokračovat dál k Atlantiku, i kdyby se v Normandii neuskutečnil Den D, by už nedokázala.

Lidé zabývající se ve své profesi dějinami většinou nemají rádi uvažování typu „co by, kdyby“, nicméně dotyčná glosa mne přesně k něčemu takovému vyprovokovala; podobné situace, tedy jak by se nějaká situace vyvíjela, pokud by to či ono bylo jinak, ostatně v jednom ze svých minulých čísel rozvíjel i časopis History. Když ovšem nyní přemýšlím o tom, jaké měl Stalin v Evropě plány, uvědomuji si, že jinak zřejmě uvažoval na sklonku druhé světové války, kdy se ještě bojovalo, a jinak tři roky po jejím skončení, kdy se rozhodl k blokádě Berlína a vůbec k celkové konfrontaci se Západem, i když se přitom jeho země nacházela v troskách. Připadá mi, že po definitivní porážce Německa prostě v Kremlu opět zvítězilo staré carské „důležitější než prosperita země je teritoriální expanze a udržení dobytých území“. Kdyby přitom Sovětský svaz v následujících desetiletích během závodů ve zbrojení se Spojenými státy místo nadměrného hromadění jaderných hlavic (jehož důsledkem bylo to, čemu se v angličtině říká overkill), vydával jen tolik peněz, aby byl schopen odvetného odstrašovacího úderu, jako to dělala Čína, mohl zbývající obrovské finanční částky investovat do své zubožené ekonomiky.