Jak Britové propašovali příslušníka sovětské tajné služby do Finska

Devatenáctého května roku 1985 dostává pracovník velvyslanectví Sovětského svazu v Londýně Oleg Gordievskij, neoficiálně příslušník KGB, rozkaz od nadřízených v ústředí, aby se kvůli důležitému jednání okamžitě vrátil domů.“

Tak začíná třetí epizoda mimořádně zajímavého seriálu BBC nesoucího název Svět špionů: Jaderná hra, kterou tento týden odvysílala stanice Prima Zoom. „Gordievskij nemá tušení, zda se nedozvěděli, že coby dvojitý agent pracuje i pro britskou rozvědku MI6, ale jen do chvíle, než odemkne dveře svého moskevského bytu a zjistí, že někdo se dobýval i do jednoho ze zámků, který on nikdy nepoužíval.“

Naštěstí mu Britové ještě před odjezdem z Londýna vysvětlili, jak může v případě ohrožení dát vědět pracovníkům MI6 vystupujícím jako diplomaté na velvyslanectví Jejího veličenstva v hlavním městě SSSR (kteří shodou okolností bydleli nedaleko něj), i když i oni byli neustále sledováni. „Věděl jsem, že nás navíc také odposlouchávali, z bytu o patro výš, takže když jsme se jednou s manželkou přeli, kam že jsme se to dohodli vyrazit o víkendu, obrátil jsem se nakonec ke stropu a řekl ´Hej vy tam, jak se to místo jmenuje?´, a asi za dvě nebo tři hodiny nám kdosi pod dveře podstrčil lístek s jeho názvem,“ vzpomíná v dokumentu Raymond Asquith, tehdejší rezident britské tajné služby na ambasádě, jinak její první tajemník, a dodává: „Říkal jsem si v tu chvíli, že dotyčný člověk z KGB má smysl pro humor.“

Podle zmíněného plánu každopádně jeden z těchto oficiálně diplomatů každý večer ve stejnou dobu procházel kolem nedalekého rohu ulice, v ruce nákupní tašku londýnského obchodního domu Harrods, a pojídal tyčinku Kit Kat nebo Mars (“měl jsem jich tehdy v autě desítky,“ vzpomínal Asquith, „a od té doby je vysloveně nesnáším“). Pokud by se zde přitom zároveň objevil člověk s podobnou „igelitkou“, tentokrát s nápisem britského supermarketu Safeways, šlo by o jasný signál, že mu hrozí nebezpečí. Takový spolupracovník MI6 měl tudíž následně odjet z Moskvy veřejnou dopravou přes Leningrad (dnes Petrohrad) do předem vytipovaného místa poblíž finské hranice a tam čekat, až u něj zastaví vůz řízený lidmi z velvyslanectví Spojeného království, kteří jej naloží do kufru.

Odvážný plán se připravoval celé roky a Britové doufali, že k němu ve skutečnosti nikdy nedojde, ale mýlili se. Gordievskij po týdnech sledování ze strany KGB totiž dospěl k závěru, že musí ze země utéct, přičemž rozhodnutí to bylo bolestivé, jelikož tam kvůli nebezpečnosti takové cesty musel nechat svou manželku (která mimochodem o jeho spolupráci s MI6 nevěděla) a dvě děti staré čtyři a pět let.

V úterý šestnáctého července 1985 neprocházel kolem nedalekého rohu Asquith, ale jeho asistent, a ten tam tentokrát spatřil muže nesoucího nákupní tašku s nápisem Safeways. Sám Gordievskij na to později vzpomínal takto: „V davu Moskvanů se najednou objevil člověk, který vypadal jako Angličan, protože byl vysoký a hubený, jedl tyčinku Mars a evidentně mne viděl, i když dělal, že nic, takže jsem věděl, že v sobotu mne vyzvednou na domluveném místě nedaleko hranice s Finskem.“

Aby ovšem mohla být takováto nesmírně důležitá operace spuštěna, museli mít pracovníci britské tajné služby na velvyslanectví povolení od samotné Margaret Thatcherové, předsedkyně vlády. Ta se tehdy zrovna nacházela na zámku Balmoral ve Skotsku, kde jednala s královnou Alžbětou, takže když tam následujícího dne dorazil z Londýna s příslušnou žádostí vysoce postavený úředník, musel si vstup téměř vynutit. „Šlo přitom o hodně, jelikož člověk, který naší zemi tak posloužil, se ocitl v ohrožení“, upozorňoval v dokumentu lord Butler, tehdy tajemník sekretariátu premiérky. V pátek pak obdrželi příslušníci MI5 na ambasádě v Moskvě šifrovaný telegram, ve kterém stálo: „Paní Thatcherová operaci osobně schválila a všichni věří v její úspěch.“

Raymond Asquith se ovšem autorům seriálu přiznává, že byl tehdy z toho, co jej čekalo, značně vystresovaný. „Vymysleli jsme nicméně historku, že manželka mého asistenta má zdravotní potíže a musí se nechat vyšetřit odborníky v Helsinkách, takže dokonce začala v jejich bytě, který byl stejně jako ten náš odposlouchávaný, každou chvíli sténat, a já se pro změnu ptal nahlas, kdo se postará o dítě, když ji i s jejím mužem budu já a moje manželka do Finska doprovázet,“ vzpomínal. „Namluvili jsme toho tehdy ´do stropu´ opravdu hodně“.

Poté, co na velvyslanectví dorazilo schválení operace od Margaret Thatcherové, začal Gordijevskij jednat. Nejdříve ze všeho musel setřást muže z KGB, kteří z něj celý den nespustili oči; oblékl si tedy teplákovou soupravu, do jedné z vnitřních kapes uložil nějaké peníze a osobní doklady včetně průkazu příslušníka sovětské tajné služby a vyběhl z domu, jako že si jde zaběhat. Po nějaké době se mu přitom podařilo sledovatelů zbavit, takže zamířil na nádraží, odkud odjel do Leningradu. Odtud pokračoval, nejdřív opět vlakem a poté ještě autobusy, k odpočívadlu krytém stromy (mezi městem na Něvě a hranicí s Finskem mimochodem jediném), kde měl být podle dohody vyzvednutý. „Tam jsem čekal několik hodin, během nichž mně žrali tisíce komárů,“ vybavoval si později.

Britové vyrazili na cestu ve dvou vozech – v prvním seděl Asquith se svou ženou, nakonec však vzali také dcerku, protože byla ještě kojenec, zatímco v druhém jeho asistent s manželkou, která „měla zdravotní problémy“. „Mít to batole sebou se zároveň ukázalo jako naprosto geniální tah, později jsem se od jednoho pracovníka KGB dozvěděl, že příslušník britské rozvědky by podle jeho organizace nikdy nevzal na tak nebezpečnou akci malé dítě“, podotkl tehdejší rezident MI5 v Moskvě.

Jeli celou noc (v obou případech řídily ženy, aby to bylo ještě méně nápadné), někdy kolem poledne následujícího dne už daleko za Leningradem si však všimli, že se na ně „nalepila“ dvě auta sovětské tajné služby, přičemž jedno je předjelo, zatímco druhé následovalo. „Abych byl upřímný, s něčím takovým jsem nepočítal, takže jsem najednou nevěděl, co mám dělat, ale pak mne napadlo výrazně zpomalit, načež toho před námi to nakonec přestalo bavit a velmi rychle odjel,“ popisoval Asquith nepříjemnou situaci, kdy už jim k odpočívadlu zbývalo jen asi dvacet kilometrů.

Druhého sledujícího se následně zbavili tak, že naopak prudce zrychlili, takže na dotyčné místo odbočili, aniž to viděl; z lesa pak po chvíli viděli, jak prosvištěl kolem. „Když jsme dorazili na hraniční přechod, Britové vypnuli motor a já uslyšel, jak auto začínají očichávat služební psi,“ vzpomínal Gordijevskij, který byl ukrytý v autě asistenta.

V tu chvíli ale z prvního vozu vystoupila Asquithova manželka, aby mohla nakojit dcerku. Manžel jí přitom řekl, ať jí taky vymění plínku a tu položí na kufr druhého auta, ona ji ale hodila mezi zadní kola a vlčák, který si k ní čichl, se znechuceně otočil a odběhl pryč. (Autor knihy Reagan, Andropov a svět na pokraji zániku, jejíž českou verzi by mělo příští rok vydat nakladatelství XYZ, píše, že Gordijevskij byl zabalený do hliníkové folie, pro případ, že by pohraničníci použili detektor tepla).

Poté už se opět všichni rozjeli a po chvíli se octli ve Finsku. „Vůbec poprvé v dějinách se tehdy podezřelému, vyšetřovanému a sledovanému důstojníkovi KGB podařilo utéct na Západ,“ připomněl v dokumentu Gordijevskij.

Obětním beránkem se za propašování dvojitého agenta přes přísně střeženou hranici přitom stali kolegové důstojníka sovětské tajné policie v Leningradu, kteří zodpovídali za obě auta sledující britské diplomaty a jejich rodinné příslušníky nedaleko odpočívadla. Ten důstojník – a teď se podržte – se jmenoval Vladimír Putin.

Vláda Velké Británie následně Kremlu navrhla, že o dotyčné operaci nic nezveřejní, pokud se ke Gordijevskému bude moci připojit jeho žena a obě děti, ten však nabídku ignoroval. Nakonec je nechal opustit zemi až v roce 1991 Boris Jelcin, manželství se nicméně po dvou rocích rozpadlo, šestileté odloučení zřejmě sehrálo své.