Gagarinův let do vesmíru byl uznán až zpětně

„První úvahy o vysílání umělých objektů do vesmíru se objevily už před druhou světovou válkou,“ řekl v diskusním seriálu ČT Historie.cs (v díle o sovětském kosmonautovi Gagarinovi) Michal Václavík z České kosmické kanceláře.

Tehdy však podle něj ještě chyběla potřebná technika, zejména elektronika, k jejímuž rozvoji došlo až po roce 1945.

Koncem čtyřicátých let už se přinejmenším neoficiálně začalo plánovat budování telekomunikačních družic, ale zejména těch vojenského charakteru, určených ke zjišťování, kde má protivník rozmístěné zbraně hromadného ničení. To byl podle Václavíka hlavní úkol kosmonautiky v jejích počátcích – postavit satelit, který by uměl vyfotografovat jakékoliv místo na naší planetě a zpočátku alespoň částečně tak nahradil zranitelná špionážní letadla, i když se pohybovala ve velkých výškách, nelze v této souvislosti nepřipomenout sestřelení toho nad Sovětským svazem v květnu roku 1960.

Důležitou otázkou, kterou se diskutující pořadu zabývali, bylo proč se tato země, ekonomicky podstatně zaostalejší než Spojené státy, podařilo dřív vypustit do vesmíru první objekt, tedy Sputnik, prvního živého tvora, tedy psa Lajku, i prvního člověka, tedy Jurije Gagarina, nemluvě o prvním nepilotovaném letu na Měsíc. „Oni dokázali, a to vlastně během celé studené války, soustředit veškeré lidské i materiální zdroje potřebné ke splnění nějakého konkrétního cíle, přičemž ne úplně demokratickými metodami, zatímco v USA panovala mezi jednotlivými organizacemi zabývajícími se kosmickým výzkumem značná rivalita, přinejmenším zpočátku, než vznikla jediná“, tedy NASA, vysvětloval Jan Adamec, historik z Vyšší odborné školy publicistiky. (Podle mého názoru navíc Američané v té době trochu zaspali, protože „ruské mužiky“ do značné míry podceňovali.)

Další příčinou jejich počátečního zaostávání byla podle dalšího diskutujícího, amerikanisty z University of New York in Prague Jiřího Pondělíčka, skutečnost, že po druhé světové válce masivně investovali do budování doslova tisíců strategických bombardovacích letadel, tedy schopných nést jadernou výzbroj (vývoj a výroba stroje B-29 například údajně stály víc než atomová bomba v rámci projektu Manhattan). „Toto zaměření se pro Sovětský svaz ukázalo jako určitá výhoda, protože dotyčný letoun se de facto stal zastaralým, jelikož nedokázal doletět nad jeho území a pak se ještě vrátit, zatímco Rusové tuto etapu tak říkajíc přeskočili a rovnou se orientovali na mezikontinentální balistické rakety.“ Teprve v roce 1954 došly Spojené státy k závěru, že v tomto ohledu je třeba protivníka následovat, přičemž první takovou raketu Atlas o pět let později začala používat i NASA k výzkumu vesmíru.

Sovětský svaz měl navíc výhodu v podobě mohutnějších raket, protože musely unést jaderné bomby asi třikrát těžší než ty americké, takže se následně bez výraznějších zásahů mohly předělat z vojenských na kosmické a vynést do kosmu objekty o nosnosti několika tun, konkrétně nejdřív družici a později i kabinu s člověkem. První dva americké pilotované lety v raketách, ještě před zavedením Atlasu, tudíž podle Michala Václavíka nedokázaly dosáhnout oběžné dráhy kolem Země, provedli jen to, co nazval „balistickými skoky“.

Zajímavé je, že zatímco v prvních letech po druhé světové válce vycházely jak USA, tak SSSR ze stejných technologií, konkrétně těch získaných od zajatých německých konstruktérů, během jediné dekády se jejich přístupy zcela změnily. Rusové tak například sestrojovali své rakety v postavení „naležato“, protože neuměli stavět vysoké budovy, a navíc by postup „na výšku“ vrhal velký stín, snadno rozpoznatelný z letadel a družic, zatímco Američanům něco takového bylo jedno.

Diskutující se poté zaměřili na hlavní téma celého pořadu, tedy osobu Jurije Gagarina, a to mimo jiné na otázku, proč Rusové k prvnímu letu člověka do vesmíru vybrali z původně celkem dvanácti kandidátů právě jeho. Svou roli zřejmě sehrála jeho srdečná povaha, přítomní historici se však nezmínili o dalším důvodu, jak jsem o něm slyšel už před časem, totiž že byl drobné postavy a kabina kulovitého tvaru měla v průměru jen zhruba tři metry (a navíc jej obklopovaly nejrůznější přístroje a nádrže).

Gagarinovým náhradníkem, jak asi většině čtenářů toho blogu bude známo, byl German Titov, který měl do rakety Vostok usednout v případě, že by se jeho kolegovi na poslední chvíli něco stalo, takže se nabízí otázka, zda na něj nežárlil. „Myslím, že to druhé místo vzal jako chlap a těšil se na svůj vlastní start do kosmu, k němuž ostatně došlo záhy po tom prvním, a že už měl taky k dispozici cenné poznatky od svého předchůdce, jehož let neproběhl nejlépe, ale nakonec dopadl dobře a první člověk ve vesmíru jej přežil,“ řekl v diskusi Václavík.

Jak tedy Gagarinova mise probíhala a co se mu během ní stalo nebo přinejmenším mohlo stát? Přistávací modul se z nějakého důvodu neoddělil od druhé části celého objektu, tzv. servisní sekcí, zůstal s ní spojen kabelem, který ale poté naštěstí shořel, pokud by však k tomu došlo jen o pár vteřin později, mohlo během průletu atmosférou dojít k tragédii.

Před samotným přistáním přitom došlo k malému podvodu, protože Gagarin se už ve výšce osmi kilometrů katapultoval a na Zem dopadl pomocí padáku, nezávisle na kabině, jelikož panovaly obavy, že kdyby v ní zůstal, nemusel by náraz přežít. „Podle definice Mezinárodní letecké agentury je ale let do vesmíru pouze takový, kdy kosmonaut zůstává po celou jeho dobu v modulu, nicméně nakonec byl i tento zpětně uznán za platný,“ vysvětlil Václavík.

Skutečnost, že se nějaký člověk poprvé dostal do vesmíru, v každém případě bouřlivě oslavovali obyvatelé nejen tzv. socialistických zemí včetně Československa, ale i Západu. V ukázce z dokumentu promítaného během diskuse tak například vidíme, jak Gagarina, stojícího v kabrioletu automobilu Rolls-Royce opatřeného poznávací značkou YG 1, nadšeně vítají v Londýně. „Všude byl prostě vnímán jako zástupce celého lidstva, nikoliv pouze Sovětského svazu, a vlastně i trochu jako někdo snižující napětí probíhající studené války,“ řekl Jan Adamec.

Z kosmonauta se prostě stala světová celebrita a Nikita Chruščov, tehdejší nejvyšší představitel jeho rodné země (který k němu měl velmi blízko už proto, že oba muži pocházeli z chudých rolnických rodin), chtěl, aby to tak pokračovalo co nejdéle. Až po téměř sedmi letech od památného dubna 1961 si Gagarin u svých nadřízených vyprosil možnost znovu zamířit do vesmíru, i když v té době už trpěl nejrůznějšími nemocemi způsobenými mimo jiné nadměrnou konzumací alkoholu a také přibral. Díky intenzivnímu cvičení se mu následně podařilo zhubnout, takže dostal povolení řídit dvoumístný stíhací letoun s instruktorem, což bylo podmínkou dalšího pobytu v kosmu, a dostalo se mu slibu, že se bude moci zúčastnit uvažované sovětské mise na Měsíc. Při jednom z letů v březnu 1968 ovšem jejich stroj začal padat a muži se nestačili katapultovat, takže oba zahynuli.

„Jurij Gagarin je dodnes ikonou, znají jej i kluci, kterým je nějakých deset let, a pokud se kohokoliv na ulici zeptáte na tři nejvýznamnější věci týkající se pronikání lidstva do vesmíru, budou jmenovat jeho, Apollo a raketoplán, i když někteří už dnes přidají i projekty Elona Muska,“ domnívá se Václavík.

Dvanáctého dubna roku 1981, tedy na den přesně dvacet let po Gagarinově téměř dvouhodinovém obletu Země, odstartoval do vesmíru první americký raketoplán nazvaný Columbia. Podle Michala Václavíka šlo jen o náhodu, tento projekt ovšem označil za velmi odvážný a riskantní, protože ještě nikdy nezamířilo do kosmu těleso rovnou s lidskou posádkou, aniž se vše předtím nevyzkoušelo bez ní. „To byla NASA na rozdíl od dneška ještě odvážná,“ dodal na vysvětlenou.