Film o volbě papeže je jako detektivka od Agathy Christie

Nedávno běžel v našich kinech podle mne pozoruhodný snímek Papežův zákon kritizující vedení katolické církve (pokud by se o něm někdo chtěl dozvědět víc, jednou z možností je přečíst si můj blog z přelomu července a srpna).

Nyní se objevil další, stejně kvalitní, pokud ne ještě lepší, který se jmenuje Konkláve.

Vyrazil jsem na něj těsně před Vánoci do pražského kina Světozor, kde jej promítali v Malém sále vyhrazeném tzv. artovým dílům. Viděl jsem tady už někdy vloni drsné, ale pozoruhodné jihokorejské drama Parazit, které v roce 2019 získalo Oskara za Nejlepší film, což tehdejší americký prezident Donald Trump komentoval rozčileným dotazem „Jak mohl dostat nejvyšší možné ocenění, když se v něm nemluví anglicky?“.

Konkláve je o volbě nového papeže poté, co zemřel ten předchozí, a na rozdíl od provozovatelů zmíněného kina si nemyslím, že jde o dílo určené pouze náročným divákům, i když je pravda, že i v tom sále o pouhých šesti řadách nás tam bylo jen kolem dvaceti. Jde totiž o film nesmírně napínavý, jelikož do poslední chvíle není jasné, kdo se nejvyšším představitelem katolické církve stane.

Režisérem dvouhodinového snímku je Edward Berger, který se narodil v německém Wolfsburgu, ale občanství má rakouské a švýcarské. Jeho předchozí dílo, Na západní frontě klid, obdrželo v roce 2022 Oskara za Nejlepší cizojazyčný film.

Do hlavní role britského kardinála Thomase Lawrence pověřeného zorganizováním volby nového papeže byl režisérem obsazen vynikající Ralph Fiennes, jehož někteří čtenáři možná viděli ve snímcích Anglický pacient, Předčítač nebo Schindlerův seznam. Jména herců představujících jeho soupeře mi už, přiznávám se, nic neříkala, zato Isabellu Rossellini, která má ve filmu coby hlavní řádová sestra Agnes na starosti ubytování kardinálů (sjeli se přece z celého světa) a stravu, si pamatuji z vynikající americké černé komedie Smrt jí sluší.

Tak jako na závěr detektivní hry Agathy Christie Past na myši vyjde před oponu herec ztvárňující vraha a prosí velectěné diváky, aby nikomu neprozrazovali, jak celá detektivka končí, nebudu ani já to případným zájemcům o shlédnutí thrilleru Konkláve nebudu prozrazovat. Omezím se jen na konstatování, že dvěma ze čtyř uchazečů o funkci Svatého otce, kteří se po prvních kolech tajného hlasování (vítěz musí být zvolen dvoutřetinovou většinou) stanou největšími favority, vypadnou ze skříně pěkní kostlivci, nemluvě o značném intrikaření jednoho z nich.

K ději – a tedy scénáři – tohoto strhujícího filmu mám jen dvě nesouhlasné připomínky. Ta první se týká italského kardinála ze zmíněné čtveřice nejvážnějších kandidátů, který je v jedné situaci jeho autory vylíčen negativně, protože vyzývá k odporu proti islámu (“oni se coby uprchlíci mohou v našich zemích chovat více méně podle svého, zatímco my v těch jejich nikoliv“, říká například). Tou druhou je pak podle mého názoru poněkud nepřirozený závěr „přiškrcený za vlasy“, kdy vyjde najevo jistá tělesná anomálie vítěze celého klání.

Volba papeže, jak jsem byl přesvědčen, probíhala na plátně tak jako i v reálném životě v Sixtinské kapli, takže jsem si říkal, že představitelé Vatikánu, kteří to režisérovi a jeho štábu umožnili, si po shlédnutí díla, značně kritického vůči vedení katolické církve, museli myslet cosi o nevděčnosti. Po návratu z kina jsem se však dočetl, že ve skutečnosti byla ve slavných římských ateliérech Cinecittà postavena její replika – včetně polonahých postav na stropě.

Konkláve však není jen dramatickým příběhem, ale i jakýmsi „civilním“, pro někoho možná až znevažujícím pohledem na proces volby nového papeže. Už v samotném úvodu je to například poněkud neurvalý způsob, jak s rakví zesnulého předchozího Svatého otce nakládají pohřební zřízenci, zatímco později mimo jiné pohled na zaměstnance Vatikánu, který vysypává popel z kamen, v nichž se pálí volební lístky, nebo na tři z účastníků výběru, jak večer, již mimo Sixtinskou kapli, diskutují ve svetrech a kalhotách o další strategii. Sám režisér ostatně prohlásil, že těch 253 kardinálů stojí v čele 1,4 miliardy světových katolíků, ale jsou to zároveň „obyčejní muži chodící do práce“.

Zajímavé je, že Alberto Barbera, ředitel benátského filmového festivalu, Konkláve povolil uvést pouze mimo soutěž. Jedním z důvodů mohlo být, že jej shledal na svůj vkus příliš diváckým (nemohu v této souvislosti nevzpomenout na německý snímek Stav věcí, který před lety získal hlavní cenu, tedy Zlatého lva, při jeho projekci už jsem však nevěděl, jak si mám sednout), druhým pak skutečnost, že v Itálii má katolická církev přeci jen stále ještě relativně silné postavení.

Za „magnificent“, tedy „vynikající“, každopádně Konkláve ve svém vydání z druhého prosincového týdne označil renomovaný britský týdeník The Economist. Hlavního představitele, tedy kardinála Lawrence, přitom anonymní recenzent (tento časopis tradičně uvádí články nepodepsané) označuje za jakousi slečnu Marplovou z detektivek Agathy Christie.

Slovo „konkláve“, jak jsem se – věci neznalý – dozvěděl, pochází z latinského výrazu „s klíčem“, protože kardinálové jsou během výběru nového „služebníka služebníků Božích“ v Sixtinské kapli zamčeni a ven mohou, až když se tak stane (což jsem věděl). Autor zmíněné recenze v této souvislosti připomíná, že ve filmu celý proces trvá jen několik dní, konkrétně po uskutečnění sedmého kola, zatímco například ve 13. století to byly téměř tři roky, to je ovšem trochu v rozporu s jeho tvrzením, že pokud dřív nejvyšší hodnostáři katolické církve nerozhodli do tří dnů, začali dostávat jídlo jen dvakrát denně, a pokud ani do sedmi, nosil se jim jen chleba, voda – a víno.