Fenomenálního šachistu Kasparova Kreml jen trpěl, přednost měl jeho rival Anatolij Karpov.

Česká televize nedávno uvedla o prvně jmenovaném strhující francouzský dokument, z něhož vyplývá, že režim v Sovětském svazu se za každou cenu snažil prosazovat druhého z obou mužů, protože byl Slovan a navíc dělnického původu.

Garri Kasparov, jak asi většina čtenářů tohoto blogu bude vědět, pocházel z Ázerbájdžánu, v jehož hlavním městě Baku se v roce 1963 narodil. Otec patřil ke zde žijícímu etniku tvořícímu drtivou většinu obyvatel tehdy ještě sovětské republiky, ale matka byla Arménka (což mne překvapilo a říkal jsem si, zda by se tato skutečnost nedala označit za jeden z důvodů geniality jejich syna, i když autoři filmu nic podobného nenaznačují).

Rodiče, oba inženýři, vedli ve svém malém bytě jen skromný život, místo sledování televize ovšem každý večer dlouhé hodiny hráli šachy. Od svých pěti let je přitom sledoval jejich syn, aniž by ho jedinkrát viděli, jak se dotýká některé z figurek, až se jednoho nedělního rána ozval se svým vlastním komentářem. „Na tu chvíli si velice dobře pamatuju, zrovna jsme snídali, a přitom se snažili vyřešit jistou nedohranou partii otištěnou v novinách, ale nedařilo se nám to, když v tom nám Garri řekl, že je třeba vyměnit pěšce, a to za jezdce, nikoliv za dámu.“ vzpomínala později chlapcova matka Klara Kasparianová, podle které jej přitom pravidla nikdy neučili.

Rodiče tedy syna přihlásili do místního šachového kroužku, otec ale záhy vážně onemocněl na rakovinu plic a nakonec – to bylo Garrimu sedm let – zemřel. V roce 1972 pak došlo v islandském Reykjavíku k proslulému utkání, v němž Američan Bobby Fisher porazil Rusa Borise Spasského, a mistrem světa v „královské hře“ se tak poprvé v historii stal občan Spojených států, který ukončil dosavadní nadvládu velmistrů SSSR.

„Sovětský svaz něco takového vnímal jako velké ponížení, protože ze šachů se během soupeření obou hlavních jaderných velmocí stala ideologická válka“, připomíná v dokumentu bývalý příslušník jeho tajné služby KGB. Obrovské úspěchy této země v dotyčné hře měly přitom dokazovat její údajnou intelektuální nadřazenost nad USA, kde byli podle propagandy Kremlu hvězdami jen povrchní filmoví herci a zpěváci.

Devítiletý Garri tehdy ve svém pokojíku Fischerovu hru pečlivě sledoval a hlavu měl plnou královské indické obrany, sicilské obrany, osamělých jezdců a nedobytných věží. O rok později se pak díky výraznému talentu účastní turnaje mladých šachistů ve Vilniusu, hlavním městě Litevské republiky, tehdy také ještě podobně jako v případě Ázerbájdžánu součásti Sovětského svazu, který vyhrál a následně se dostává na neprestižnější vzdělávací instituci v této zemi, pokud se dotyčného sportovního odvětví týče, totiž šachovou školu Michaila Botvinnika v Moskvě (tohle příjmení mi připomnělo mé dětství a také jeho velkého protivníka, který se také jmenoval Michail, ale Tal).

„Když tam Garri přijel a začal hrát první partii, aby předvedl, co umí, Botvinnik ho přerušil, všechny ostatní děti poslal z místnosti a nám dospělým řekl, že ten klučina je podle něho génius,“ vzpomínal v dokumentu jeho první trenér Alexandr Nikitin. I když byl přitom Kasparov v té době ještě pořád dítě, už se vyznačoval některými svými typickými projevy, například pevným jakoby vyzývavým pohledem do očí protivníka nebo naopak zíváním coby náznakem jisté arogance.

V roce 1975, kdy je chlapci dvanáct let, odmítá zmíněný Bobby Fisher obhajovat titul mistra světa a na trůn tím pádem usedá Anatolij Karpov, čímž uzdravuje uraženou pýchu jaderné velmoci. „Vybojoval si korunu, ale musíš si ji taky udržet,“ říká mu ve filmu Leonid Brežněv, tehdejší vládce dotyčné země.

Garri v té době hraje stále jen na malých turnajích a zjišťuje, že jeho vzestup by mohla ohrozit jistá věc. „V Sovětském svazu je totiž rozšířený antisemitismus, jev mnohem zákeřnější, než se na první pohled zdá,“ zdůrazňuje bývalý pracovník KGB, o němž zde již byla řeč, a mladý šachista se rozhodne změnit své židovsky znějící příjmení po otci Weinstein na Kasparov, mírně upravené podle jména matky za svobodna (v této souvislosti mne mimochodem překvapilo, že se i Ázerbájdžánec může takto jmenovat).

Jeho první trenér Nikitin danou skutečnost autorům dokumentu potvrdil: „Pracoval jsem léta ve Svazu tělovýchovy a sportu a věděl o těžkostech, s nimiž se potýkali lidé s židovskými jménem, a i když maminku chlapce nejdřív dost zaskočilo, že jej synovi má poruštit, celkem rychle si uvědomila, jaké překážky by mu stály v cestě.“

Už jako Kasparov začíná nesmírně talentovaný šachista vyjíždět i do zahraničí, což ovšem v případě kapitalistických států není vůbec jednoduché, platí zde přísná pravidla – nesmí se kritizovat sovětský režim a přicházet do kontaktu s tamními obyvateli, natož žádat o politický azyl. „Se sportovními výpravami vždy cestovali agenti tajné služby,“ vysvětluje bývalý důstojník KGB. „V každém hotelu namontovali kamery a mikrofony, odposlouchávali telefonické hovory a instalovali štěnice pod stoly v příslušných restauracích“. (To se ovšem podle mne mohlo týkat jen tzv. socialistických zemí, alespoň si nedovedu představit, že by podobně mohli „řádit“ i třeba v ubytovacích zařízeních Británie nebo Francie.)

V roce 1981 dosahuje Garri osmnácti let a na turnaji v Moskvě na něj čekají tehdejší zvučná jména šachového světa jako úřadující mistr světa Anatolij Karpov nebo například Jan Timman. „Kasparov byl jedním z mých velkých soupeřů,“ přiznává tento obávaný Holanďan. „Také jsem snil o tom dosednout na královský trůn, ale on se vyznačoval větší tvrdostí.“

Francouz Bachar Kouatly, který v roce 1989 získal titul mezinárodního velmistra (a před každou partií si zapálil doutník, protože ho to uklidňovalo) v této souvislosti popisuje, jak ázerbájdžánský šachista začíná hrát. „Posadí se, sundá sako a hodinky a zpraží vás pohledem, přičemž zuřivá touha po vítězství z něj sálá téměř až bestiálně.“

Kasparov v té době trávil deset až dvanáct hodin denně rozborem nejrůznějších partií. Také dával za dvacet dolarů lekce mnoha zahraničním „řadovým“ šachistům, což sovětský režim oceňoval, protože každá tvrdá valuta se začátkem osmdesátých let, kdy si země v důsledku mimo jiné vyčerpávající války v Afghánistánu a nákladného výzkumu vesmíru vůbec nevedla ekonomicky dobře, byla dobrá.

Hvězdou „královské hry“ byl ovšem tehdy v SSSR stále Anatolij Karpov, který díky své národnosti a původu, jak jsme se zmínili v úvodu, daleko víc vyhovoval tamní propagandě coby dokonalý sovětský člověk, navíc člověk konformní, skromný a mimo jiné „vždy učesaný“. To devatenáctiletý Garri představoval naprostý opak, šlo o buřiče a rebela, „rozčepýřené dítě Kavkazu“, které poslouchá zakázané zahraniční rozhlasové stanice a tajně pořízené nahrávky ruského zpěváka Vysockého.

Kasparov si mezitím uvědomil, že to, co předvádí na šachovnici, stejně jako změna příjmení, nebude k velkému úspěchu stačit, ten se dostaví až poté, co se obrátí o pomoc na nějakého vysokého představitele komunistické nomenklatury. Ten dotyčný se jmenoval Gejdar Alijev, byl prvním tajemníkem komunistické strany Ázerbájdžánu a naplňovalo jej hrdostí, že jeho země má takovou stoupající hvězdu (už o tři roky dřív mu ostatně blahopřál k vítězství na turnaji v Jugoslávii).

V roce 1984 vyzval Kasparov v pouhých jednadvaceti letech stávajícího mistra světa Karpova. K zápasu byl vybrán moskevský Sloupový sál (kde se například o třicet let a něco dříve konal pohřeb Josefa Stalina), a to ne náhodou, sovětský režim totiž předpokládal, že jeho ohromné a vznosné prostory budou více vyhovovat druhému z obou šachistů, tehdy již zvyklého na „světla ramp“, zatímco toho prvního atmosféra že naopak rozhodí. „Karpov měl navíc proti všem pravidlům v sále i své trenéry, organizátoři akce je tam propašovali coby novináře,“ vzpomínal v dokumentu nizozemský velmistr Timman.

Získat titul měl ten, kdo vyhraje jako první šest partií. Kasparov velice rychle budil dojem, že je ochromený, a Karpov nakonec vedl už 5:0, takže podle Timmana to byla „skutečně beznadějná situace“.

V tu chvíli – to už zápas trval sto dní ─ ale Garriho matka, která také seděla v auditoriu, dostane nápad přivést do hlediště slavného senzibila (to se zřejmě na rozdíl od těch trenérů smělo…), aby synova soupeře vyvedl z míry. A skutečně, „když jej Karpov uviděl, jako by do něj udeřil blesk, najednou vypadal otřesený a v šoku,“ vybavoval si danou situaci Alexander Nikitin.

Kasparov měl sice podle svého trenéra jednu slabinu, totiž že nezvládal dlouhá utkání, ale na druhou stranu rád vyhledával řešení ve zdánlivě nepříznivých situacích. Díky opět nabyté sebedůvěře se tudíž vrhl do protiútoku a v následujících dvou měsících vyhrál tři partie, zatímco unavený Karpov (během těchto šedesáti dnů mimo jiné zhubl o deset kilogramů) se postupně začal hroutit.

Vzápětí se ovšem jako „deus ex machina“ ujal mikrofonu předseda Mezinárodní šachové federace Federico Campomanes a prohlásil zápas za ukončený bez vítěze, což bylo v případě utkání o mistra světa něco nevídaného. Dotyčný funkcionář přitom tvrdil, že chce prostě jen ochránit zdraví obou soupeřů.

Znechucený Kasparov okamžitě odejel na vlastní tiskovou konferenci, kde Campomanese zkritizoval. „Vaše rozhodnutí je komedie, všechno to bylo zinscenované, zápas měl pokračovat,“ horlil. Dosud žádný jiný špičkový sovětský sportovec se neodvážil tak veřejně a ostře obrátit proti vládnoucímu režimu, protože ještě před pár lety by si vysloužil „jednosměrnou jízdenku do zamrzlých plání Sibiře“. Garri však nebyl nijak potrestán, jelikož tamní společnost už tehdy byla v pohybu, ostatně necelý měsíc po ukončení zmiňovaného utkání se funkce nejvyššího představitele země ujal Michail Gorbačov.

O sedm měsíců později se v Moskvě utkání opakuje, tentokrát v honosném Čajkovského sále, přičemž Kasparov už tentokrát nenastupuje v roli outsidera. Hrát se přitom bude znovu od stavu 0:0, ale už pouze dvacet čtyři partií, aby se neopakoval neúměrně dlouhý předchozí zápas.

Hned první z nich Garri vyhrává a ujímá se tak vedení, slavnou se ovšem stává partie šestnáctá, výjimečná svou intenzitou, napětím a způsobem jeho hry. „Karpov má bílé figury, Kasparov černé, a probíhá krutý, nemilosrdný boj, který první z obou jmenovaných nakonec prohrává,“ popisuje ji v dokumentu francouzský velmistr Bachar Kouatly.

Další průběh utkání je vyrovnaný, ale v poslední partii Ázerbájdžánec svého soupeře nečekaně zaskočil a ten po čtyřicátém druhém tahu vzdává. Kasparov se tím stává nejmladším mistrem světa v dějinách šachu, protože je mu teprve dvaadvacet let.

Garri disponoval i velkou fyzickou silou, díky níž dostal přezdívku „Bestie z Baku“, dokázal například udělat v jednom kuse sto kliků nebo uplavat dva kilometry v moři. Taková vytrvalost a energie se mu přitom velmi hodila, protože šachové partie trvaly často řadu hodin a zápasy klidně i měsíce.

Jednomu americkému novináři se podařilo s Kasparovem sblížit a tři roky s ním cestoval po světě. „Při večeři u něj doma jsem se poprvé setkal i s jeho matkou, ona se však na mně podezíravě zadívala, zřejmě si myslela, že jsem špion a pracuju pro Karpova,“ vzpomínal. Klara Kasparianová byla jakýmsi Garriho věrným stínem, vzdala se své pracovní kariéry a věnovala pouze synovi. Nevynechala jediný turnaj, kde hrál, a on ji v hledišti vždy hledal očima, protože mu dodávala jistotu.

V roce 1986 čekala Kasparova obhajoba mistrovského titulu, protože Karpovovi se s pomocí Mezinárodní šachové federace podařilo dosáhnout odvetného utkání. Hráči se utkali nejdříve v Londýně (kde je přijala i britská premiérka Margaret Thatcherová) a první z obou mužů tam získává náskok jednoho bodu, zatímco pokračování probíhá o několik měsíců později v tehdejším Leningradě, dnes Petrohradě.

Tady Karpov zasazuje Kasparovovi tvrdý úder, uštědřuje mu tři porážky za sebou, takže ten si láme hlavu, jak je možné, že soupeř dokáže tak rychle reagovat na jeho tahy, a dochází k závěru, že někdo z jeho vlastního týmu musí nutně vynášet informace druhé straně. Nakonec Garriho lidé skutečně v pokoji, kde byl ubytovaný jeden z jeho trenérů, šachový velmistr Jevgenij Vladimirov,, objevují tajně ukrytý druhý telefon, z něhož tento člověk předával informace získané během porad o strategii. Sám se k něčemu takovému nikdy nepřiznal, ale Kasparov jej přesto ze svých služeb propustil, načež se mu v zápase začalo opět dařit a dovedl jej do vítězného konce.

V zákulisí se prostě používaly nejrůznější politické tlaky a někdy i mafiánské metody. Michaila Gureviče, jednoho z dalších trenérů, například v průběhu třetího utkání s Karpovem ve španělské Seville v roce 1987 oslovil muž, který měl evidentně blízko k sovětské tajné službě. „Věděl o mně úplně všechno, takže musel mít přístup k mé složce vedené v KGB, a nabídl mi několik tisíc dolarů, když budu veškeré poznatky o Kasparovově přípravě na zápasy předávat poradcům soupeře,“ říká Gurevič. Ázerbájdžánský šachista se ovšem touto událostí nenechal rozhodit a opět obhájil titul mistra světa.

Autoři dokumentu se ovšem snaží být objektivní, takže Nikitin si jim například stěžuje, že po zisku titulu mistra světa začal být Garri arogantní a cítil se nedotknutelný, jako by byl středem světa. To sice mohlo souviset s tím, že jej Kasparov najednou bez udání důvodu ze svých služeb propustil, k podobnému závěru ovšem dospěl i již zmíněný americký novinář, který se s ním přátelil: „Ano, občas se choval nezdvořile a přezíravě, když jste s ním třeba mluvili a on se začal nudit, odvrátil se a pustil do konverzace s někým jiným.“

Mezitím se ukazovalo, že změny probíhající v Sovětském svazu ve druhé polovině osmdesátých let nedokážou odvrátit jeho směřování k hospodářskému úpadku, a Kasparov postupně přestává podporovat Gorbačova. „S mou zemí to jde z kopce, ekonomika je na pokraji zhroucení a reformy jsou jen kosmetické,“ říká v rozhovoru, který vyšel v listopadu 1989 v americkém časopise Playboy.

V roce 1990 dochází k dalšímu utkání s Anatolijem Karpovem, tentokrát v New Yorku. Zajímavé přitom je, že zatímco jeho vyzyvatel měl u stolu vedle jména jako vždy rudou vlajku se srpem a kladivem, Kasparov ji odmítl a jako vůbec první sovětský sportovec se nechal označit ruskou trikolorou, i když do rozpadu SSSR zbývalo ještě několik měsíců.

První část zápasu, v USA, skončila nerozhodně. Obhájce titulu nebyl soustředěný, v hlavě měl totiž osud Arménů zabitých v lednu tohoto roku při nepokojích v Baku, městě, kde prožil své dětství a stále tam často pobýval (události tehdy veřejně odsoudil). Druhou část, ve francouzském Lyonu, už však vyhrál a tím legendární rivalita těchto dvou mimořádných šachistů definitivně skončila.

Kasparov se přitom již od roku 1986 velmi zajímal i o výpočetní techniku. Pracoval například s databází partií svých konkurentů (které si dokonce přehrával zrychlenou rychlostí) a podle jejich průběhu si dovedl sestavit psychologický portrét příštího soupeře. O deset let později se pak rozhodl utkat s počítačem ─ jmenoval se Deep Blue a toto „hliníkové monstrum“, jak jej označili autoři dokumentu, na zápas připravovalo několik měsíců deset programátorů, kteří mu do paměti zadali tisíce partií, Garri jej však celkem bez potíží porazil.

O rok později přijímá Kasparov výzvu k odvetě, přičemž soupeřova novější verze je tentokrát přes dva metry vysoká, váží 1 400 kilogramů a dokáže zanalyzovat dvě stě miliónů pozic za vteřinu. První partii Ázerbájdžánec ještě vyhrál, ovšem v té druhé se odehrálo něco velmi zvláštního – v jedné chvíli totiž přepokládal, že počítač mu vezme figuru, ale stroj tu možnost ignoroval a provedl jiný tah v Garriho stylu, čímž mu zabránil v postupu vpřed. Nakonec otřesený mistr světa, totálně vyvedený z míry, zápas vzdal, což přítomné televizní kamery přenášely do všech koutů planety.

Ještě horší zklamání přitom zažije, když požádá americkou společnost IBM, aby mu vytiskla podrobný záznam všech partií prohraného utkání, ale ta to odmítne a Deep Blue navíc rozmontuje. Jako vztyčený prostředníček pak vnímá, že její akcie po této události letí strmě vzhůru a díky dotyčnému zápasu výrazně vzroste i počet prodaných počítačů daného výrobce.

Skutečný konec patnáctiletého kralování světu, pokud se šachové hry týče, však pro Kasparova přichází v roce 2000 v Londýně. Proti němu tentokrát sedí jeho bývalý žák, Rus Vladimir Kramnik, ale Garri je nerozhodný, váhá nad každým tahem, a zápas prohrává.

O sedm let později, během nichž se začal daleko víc věnovat politice, organizuje Garri v Moskvě velké demonstrace proti Vladimiru Putinovi. V dokumentu jej vidíme, jak stojí uprostřed davu a říká „pokud tato vládní garnitura zůstane u moci, ohrozí to existenci samotného Ruska, proto je naším cílem ji svrhnout.“ Vzápětí je ale zatčen, takže z okna policejního vozu už jen stačí říct: „Máme tu zločinecký režim a policejní stát.“

Za účast na demonstracích je Kasparov odsouzen k pěti dnům vězení, kde ale odmítá jíst, protože se obává, že bude otráven. Navíc nemá povoleny návštěvy, jednoho dne se ale ve dveřích objeví muž, kterého by tu nikdo nečekal a nejméně on sám – Anatolij Karpov. Jeho dlouhodobý rival a nyní přívrženec Putina mu přinesl jídlo, za něž se coby nyní již poslanec Státní dumy zaručil, že je zdravotně nezávadné, takže poslední dějství soupeření dvou šachových králů se nese ve znamení vzájemné úcty.

Ani po zkušenosti s vězením každopádně bývalý mistr světa nezahořkne a v roce 2008 se dokonce rozhodne kandidovat na funkci prezidenta Ruské federace. V tu chvíli se ovšem stává terčem nejrůznějších provokací, kdy například proputinovská mládež okupuje sály, v nichž se mají konat jeho předvolební mítinky, a on sám se musí pohybovat na veřejnosti s ochrankou. „Politika se výrazně liší od šachů tím, že v ní neplatí žádná pravidla, anebo se nemusejí dodržovat,“ prohlašuje v této souvislosti.

Nakonec, vlastně záhy poté, co oznámil svou kandidaturu, je nucen z voleb zase odstoupit a začíná mít obavy o svou bezpečnost. Tato jeho podezíravost se později ukáže jako oprávněná, protože mnoho jeho přátel z řad politické opozice jako Boris Němcov a Alexej Navalnyj nebo novináři, například Anna Politkovská, jsou zavražděni.

V roce 2013, ve svých padesáti letech, se Kasparov s konečnou platností rozhodne z Ruska odejít do exilu ve Spojených státech. Bývalý pracovník sovětské tajné služby KGB, jehož jsme zde již zmínili, v této souvislosti v dokumentu říká: „Nebylo to pro něj snadné rozhodnutí, ale pokud by zůstal, nepochybně by mu hrozilo vězení, a kdyby se do něj dostal, ven by už nevyšel.“ (I v New Yorku je ovšem podle tohoto člověka nepřetržitě sledovaný a bude tomu tak do konce jeho života.) Když tudíž Garrimu v roce 2020 umírá v Moskvě jeho matka, instinkt mu radí nevydávat se na její pohřeb, protože se bojí zavraždění, například v podobě otravy. O dva roky později jej Kreml označuje za tzv. zahraničního agenta.