Člověk lže v průměru až dvakrát denně, říká kanadský psycholog

Lidé se často snaží skrývat to, co si ve skutečnosti myslí, ať již ze zdvořilosti, nebo když se pokoušejí něco předstírat.

„Více než tvář však o realitě často vypovídají nohy,“ vysvětluje v německém dokumentárním pořadu Co říká naše mlčení, který nedávno uvedla Česká televize, bývalý pracovník americké FBI Joe Navarro. „Jdete po ulici a někdo se na vás usměje, takže vy mu to v souladu s dobrým vychováním oplatíte, ale pro vaše dolní končetiny tato společenská konvence neplatí, jedna z nich se hned automaticky natočí do směru, kterým chcete pokračovat v chůzi.“ Pracovníci bezpečnostních kontrol na letištích ostatně disponují přístroji schopnými vyhodnotit, zda není způsob chůze toho či onoho cestujícího i podezřelý.

Porozumění gestům a výrazům člověka, aniž by pronesl jediné slovo, má v každém případě praktický význam při policejním výslechu. „Když jsem ovšem kdysi začínal u orgánů činných v trestním řízení, říkalo se, že pokud se vyšetřovaný při své výpovědi dotýká nosu nebo úst, znamená to, že lže, což je naprostý nesmysl,“ upozorňuje Navarro. David Matsumoto, profesor na univerzitě v San Francisku, k tomu dodává, že podle přesvědčení většiny lidí nemluví pravdu ani ten, kdo uhýbá očima do stran, ale i tady jde jen o velký mýtus.

Na univerzitě v kanadském Vancouveru pro změnu skupina psychologů zkoumá, jaké mechanismy lidé používají, aby se navzájem oklamali. „Od lhářů se očekává, že se budou hodně vrtět, vypadat velmi nervózně a možná i poposedávat na místě, ale je to přitom přesně naopak,“ říká vedoucí dotyčného týmu Stephen Porter, zatímco jeho slova doprovázejí fotografie Donalda Trumpa, Richarda Nixona nebo Silvia Berlusconiho během jejich projevů k veřejnosti.

Jako typický příklad takového chování pak univerzitní profesor autorům pořadu pouští záznam televizního prohlášení svého času prezidenta Spojených států Billa Clintona, že nikdy neměl sexuální vztah se slečnou Lewinskou. „Když toho člověka sledujete, působí nesmírně přesvědčivě a upřímně, a to nejen tím, co říká, ale i svou řečí těla, konkrétně obličeje a rukou,“ podotýká a dodává: „Zda jde o trénovaného lháře nevíme, ale zkušeného zcela jistě.“

Lidé ale podle něj lžou v průměru jednou až dvakrát denně, a když spolu mluví osoby, které se neznají, tak dokonce i třikrát během pouhých deseti minut. „Jde o jeden ze základních aspektů sociální interakce,“ vysvětluje trochu odborným jazykem.

V této souvislosti Porter poukazuje také na případ z roku 2008, kdy se jistá Američanka obrátila v celostátní televizi na veřejnost s prosbou o pomoc při hledání své ztracené dcery. Při svém vystoupení dotyčná žena pláče a přerývaným hlasem říká: „Nevíme, kde jsi, ale prostě se vrať domů nebo aspoň zavolej, protože se o tebe všichni bojíme.“

Nahrávka se od té doby tradičně promítá při výuce budoucích psychologů, konkrétně když se učí dešifrovat řeč těla. „Vypadala zjevně utrápeně a taky si utírala slzy,“ komentoval její projev po shlédnutí videa jeden ze studentů, zatímco další potvrzoval upřímnost Američanky tím, že se jí lámal hlas.

Profesor jim ovšem sděluje, že matka ve skutečnosti lže, i když se snaží vypadat rozrušeně, což se dá poznat z toho, že se „neaktivuje zapojení svalů mezi jejíma očima, které se obvykle při rozrušení člověka stáhnou k sobě a nahoru“. Nakonec se od něj posluchači dozvědí i skutečnou pravdu, totiž že dceru zavraždila, aby si udržela svého přítele, který jí řekl, že není připraven stát se otčímem (to mimochodem policejní vyšetřovatelé případu zjistili právě díky Porterovi).

Ten také v dokumentu potvrzuje, že leccos lze vyčíst nejen z tváří lidí, ale i z ostatních částí jejich těl, například nohou, jak už o nich tady byla řeč. „Způsob chůze prostě vypovídá nejen o naší fyzické kondici, ale také o náladě a záměrech,“ říká.

Bývalý agent FBI Navarro celou problematiku uzavírá slovy, že „neverbální komunikace o nás vypovídá víc než mluvené slovo“. Psychologové tudíž podle něj dokážou „číst v lidech“ lépe než ostatní a vidí věci s předstihem (rozpadající se manželství například poznají o měsíce dřív, než k němu skutečně dojde), což je ovšem nutí i k velké zodpovědnosti.

Německý dokument mi každopádně připomněl rozhovor, který na podobné téma před časem poskytl deníku MfD Martin Dolejš z Univerzity Palackého v Olomouci. „Člověka se spontánním, tedy nefalešným úsměvem, je člověk schopen poznat až na devadesát metrů,“ vysvětloval vedoucí katedry psychologie na tamní filozofické fakultě, „nicméně i ten falešný má svůj význam, je to prostě marketingová záležitost, takže jej používají například letušky nebo barmani.“

Dolejš také v rozhovoru potvrdil vyjádření profesora kanadské univerzity, jak se v obličejích lidí rozezná upřímnost od předstírání. „V prvním z obou případů se pohybují svaly kolem očí, což se nedá ovládat vůlí, zatímco v druhém jsou to svaly kolem úst“, říká.

P. S. Zuzana Kodrová, autorka reportáže o Spojených státech v časopise ČD magazín pro vás, v ní mimo jiné píše: „Všichni se uměle usmívají a neustále se vás ptají, jak se máte, i když je to vůbec nezajímá.“